Dědictví irácké války bude strašit Ameriku ještě dlouhá léta

24. březen 2013

Jak irácká válka změnila Ameriku - zeptáme se úvodem nedělního vydání pořadu Svět ve 20 minutách. Ve Spojených státech zůstaneme i nadále a zjistíme, jak se tamní republikáni vypořádávají s porážkou v prezidentských volbách. Nebude chybět ani pohled na palčivý problém domácího násilí v Rusku a návod na to, jak mohou ženy skloubit profesní a rodinný život.

Právě uplynulo deset let od americké invaze do Iráku. A jak se píše na webu německého magazínu Der Spiegel, nejčerstvější průzkumy veřejného mínění v USA naznačují, že Američané dnes posuzují operaci jako chybu. A navíc, výročí je příležitostí k analýze stavu tamní společnosti, jíž někdejší vojenský zásah a jeho široké souvislosti velmi silně ovlivnily a prověřily její pozice na globální scéně.

Amerika bojovala v Iráku devět let, s výjimkou nynějších operací v Afghánistánu, jde o vůbec nejdelší vojenské angažmá v americké historii. Tak dlouho netrvala ani americká občanská válka, ani obě války světové, kratší byla Korejská válka stejně jako válka ve Vietnamu. A žádná země, která se vrhla do takového konfliktu, jako byl ten v Iráku, neprošla ve všech směrech tak výraznou a bolestivou společenskou proměnou. Na jejím kontě jsou mrtví, zranění a přeživší s katalogem traumat.

Ale to – jak píše web Spiegelu - není zdaleka všechno. Byly tu války, které lze nazvat nezbytnými, jako když Američané bojovali proti nacistickému Německu. Ale co si teď počít s konfliktem v Iráku, který postrádá smysl, byl zbytečný a špatný. Celá společnost, včetně politiků a vojáků, si bere příklad z obou změněných válek. Jejich názory se pochopitelně liší – v jednom se však shodují – konflikt v Iráku změnil celý národ.

Bruce Riedel, bývalý vysoce postavení činitel CIA a někdejší poradce v Bílém domě v této souvislosti říká: „Válka v Iráku vynesla k moci Baracka Obamu a transformovala americkou zahraniční politiku. Společnost se v širokém spektru shodne v tom, že šlo o hloupou válku, která stála příliš mnoho, přinesla enormní ztráty a představuje jednu z největších chyb, jakých se kdy Spojené státy dopustily. A stín této války pociťujeme dodnes, ovlivňuje náš postup vůči Íránu, Sýrii i Libyi. Válečné dědictví bude strašit Ameriku ještě léta.

Citovaný server připomíná okamžik, kdy 19. března roku 2003 ohlásil tehdejší americký prezident George Bush počátek operací s tím, že nelze akceptovat žádný jiný výsledek než vítězství. Osm let a devět měsíců poté, 8. prosince roku 2011, když poslední americký voják opustil Irák, prezident Obama mluvil o devastujícím vlivu konfliktu. Co tedy z války zůstalo? Ptá se Der Spiegel a uvádí řadu fakt a ponaučení. V Iráku sloužilo po dobu konfliktu na jeden a půl amerických vojáků a dnes je známo, že nejméně třetina z nich trpěla či dodnes se potýká s posttraumatickým syndromem a celou plejádou dalších stresů.

George W. Bush

Třicet tisíc z nich bylo zraněno a 4 422 bylo zabito. A proč se to stalo? Jaké byly důvody nasazení tak masivního lidského a technického potenciálu? Jak prezident Bush, tak někdejší ministr zahraničí Collin Powel ujišťovali Ameriku a svět, že nelze strpět, aby jeden z nejnebezpečnějších režimů světa ohrožoval mezinárodní společenství nejničivějšími zbraněmi. A zmíněný Collin Powel těsně před zahájením konfliktu tvrdil: „Není pochyb o tom, že Saddámův režim disponuje biologickými a dalšími zbraněmi hromadného ničení a jejich arzenály dále posiluje“.

Poté se ale ukázalo, že diktátor takové arzenály neměl a nikdy po nich nebyly nalezeny ani stopy. A jak postupem času vyplývala na povrch tato a další fakta, názor Američanů na válku se měnil. Dnes si 52 procent z nich, jak zjistil rozsáhlý lednový průzkum veřejného mínění, myslí, že invaze do Iráku byla velkou a osudovou chybou. Oproti tomu 31 procent respondentů i nyní tvrdí, že šlo o správnou věc. Začalo se měnit i světové nazírání na konflikt, což samozřejmě má zpětnou vazbu na velmocenské pozice Spojených států, které, jak uvádí citovaný web, přivedla irácká válka do mezinárodní izolace.

Politika prezidenta Bushe byla i na Západě nazírána se stále větším skepticismem a navíc podnítila zrod nových nepřátel v arabském světě. Ba co víc, Američtí vojáci viděli sami sebe jako osvoboditele, kteří učinili přítrž Saddámovu porušování lidských práv. Zvenčí se však na ně pohlíželo jako na okupanty, na sílu, která uvrhla Irák v chaos a rozpoutala občanskou válku, jež má na kontě 100 000 iráckých životů. Der Spiegel uvádí další zajímavé souvislosti, když hledá důvody dnešních ostrých kontroverzí mezi americkými demokraty a republikány a to zejména na federální úrovni. Hlavní příčinou jsou právě jejich odlišné postoje k iráckému konfliktu.

Demokraté sice zpočátku Bushe podporovali, později se však cítili podvedeni, zatímco republikáni stáli věrně za šéfem Bílého domu. A byla to právě irácká válka, která pomohla v roce 2008, tehdy v mezinárodní politice nezkušenému, Baracku Obamovi vyhrát demokratické primárky. Měl totiž velkou výhodu invazi do Iráku na rozdíl od své někdejší rivalky Hillary Clintonové nikdy nepodporoval a neschvaloval. A tento postroj mu poté poskytl body v boji s republikánským uchazečem o Bílý dům, senátorem Johnem Mc Cainem. A když Obama slíbil, že válku v Iráku ukončí, měl vyhráno.

Irák - válka v Iráku

V článku se dále dočteme, jak konflikt, který začal právě před deseti lety, poznamenal nynější americké vojenské a bezpečnostní angažmá zejména v Afghánistánu, ale i Pákistánu a Jemenu, kde poučené Spojené státy vedou spíše tiché války, v nichž namísto bojových jednotek operují sofistikované zbrojní systémy, bezpilotní letouny a robotická zařízení. Prezident Obama se teď řídí doporučením – již nikdy druhou hloupou válku - a podle toho také vypadá postoj Washingtonu k arabským zemím, přes něž se přelila vlna tzv. arabského jara. Například v Libyi se Amerika omezila pouze na podporu rebelů a o vzdušné operace se podělila se státy Evropské unie.

Efekt války prostě prostupuje celou zemí – píše citovaný web a dodává: Mladí muži a ženy s amputovanými údy – to není na amerických ulicích vůbec zřídkavý pohled. Válka je všudypřítomná. Každý zná nějakého veterána, mnozí ve válce ztratili příbuzné, přátele, známé. Na druhé straně jsou ti, kdo sloužili v Iráku, litováni jako oběti boje za špatnou věc, stejně tak, jako jejich otcové nasazení ve Vietnamu.

Mnozí veteráni mají problémy s hledáním práce, počet sebevražd stále dosahuje hrozivých výšek. Národ je znepokojen a unaven válkou. Mnoho vysokých činitelů – ať už demokratického či republikánského tábora - nechce ani slyšet o možných dalších vojenských operacích v cizině. Budovat národ musíme doma – tento slogan zní v Americe stále častěji – uzavírá článek webu německého magazínu Der Spiegel.


Američtí republikáni hledají novou tvář

A ve Spojených státech nadále zůstáváme. Američtí republikáni stále analyzují svou volební porážku v prezidentských volbách a v minulých dnech hledali recepty, jak zatraktivnit svou tvář, a hlavně jak s modernější podobou konzervatismu zacílit na mladší voliče, etnické menšiny a v neposlední řadě na ženy – uvádí to analýza amerického listu New York Times a pokračuje: Nebude to ale lehké, volání po změně strategie by se přitom mělo projevit již při přípravách na volby šéfa Bílého domu v roce 2016. Současný republikánský establishment ve Washingtonu zatím ovšem ve vřavě boje s administrativou prezidenta Obamy a jeho demokraty nejeví o hlubší proměny zájem.

O této neochotě svědčí stostránkové zhodnocení kampaně a průběhu voleb, jež okamžitě vyvolalo plamenné reakce konzervativních aktivistů a vědátorů, kteří volání po změně zesměšňují a kritizují je jako ústup od základních principů. Část vedení republikánů přitom hned po porážce ve volbách poctivě analyzovalo příčiny. Co podle nich vedlo k neúspěchu a co je třeba zlepšit? Je třeba se více zaměřit na logistiku na úkor striktního prosazování idejí. Republikánští stratégové navíc doporučují méně prezidentských debat a také kratší období primárek, v nichž se bojuje o kandidaturu na křeslo v Bílém domě.

Bílý dům

Zkrácený politický kalendář by měl vygenerovat republikánského uchazeče dříve, a ten by pak měl lepší manévrovací prostor při využívání volebních fondů a celkové logistiky stranického aparátu. To ovšem vyvolalo odpor fundamentalistů z hnutí Tea Party, která v návrhu vidí omezení možnosti diskuse a posílení pozic některých liberálnějších proudů Republikánské strany.

Dokument dále vyzývá všechny členy partaje, ke změně kursu, tedy i v osobním vystupování, což by mělo vést k aktivnějšímu vlivu na veřejné mínění. To podle citovaného listu má přesvědčit voliče, že republikáni nezastávají jen jednoduchá prvoplánová stanoviska a postrádají lidský rozměr a empatii. Dokument rovněž podotýká, že federální křídlo strany zůstává, na rozdíl například od republikánských guvernérů, ve stínu a dostatečně se neprosazuje. A navíc se republikánští činitelé straní debat a nejdou do střetu s oponenty či dokonce s lidmi, kteří mají poněkud odlišný názor od jejich mínění.

A že je o čem debatovat, to si republikáni uvědomují velmi jasně: jen namátkou jde o postavení přistěhovalců a potažmo celého imigračního systému, daně, kontrolu zbraní, manželství homosexuálů a reformu zdravotnictví. To jsou témata, která zdůrazňuje citovaná zpráva a doporučuje otevřenější diskusi. Neexistuje jeden důvod, proč jsme ztatili volby v roce 2012- říká jeden z autorů citované zprávy Reince Priebus.

A podotýká: Naše poselství bylo slabé, naše hra nedostatečná, pokulhávali jsme v argumentaci, Musíme se zlepšit ve všech směrech. Přes všechny výtky, oznámil nyní Priebus, že partaj vynaloží desetimilionovou částku na vytvoření nového týmu, který by oslovil mladé, ženy a take voliče z řad menšin. A přichází s “agresivní marketingovou kampaní”, jež by příslušníkům zmíněných entit vysvětlila, co to znamená být republikánem. New York Times ovšem dodávají, že takové debaty probíhají již delší dobu, ale zatím bez hmatatelných výsledků.


Rusko přehlíží problém domácího násilí

V Rusku ročně umírá asi 14.000 žen na následky domácího násilí. To je skoro 40 denně. Navzdory diskusím táhnoucím se léta není domácí násilí v zemi stále klasifikováno jako zločin, což značně ztěžuje pomoc obětem. O příběhu Ani, která dlouho čekala na vysvobození z domácího pekla, píše server BBC. V malém a jen částečně zařízeném pokoji se Aňa snaží po obědě uspat své dva syny, čtyřletého a sedmiletého. Není to nikdy lehký úkol, natož v prostředí provizorního příbytku v moskevském azylovém domě pro ženské oběti domácího násilí.

Její příběh je typický. Během sedmiletého manželství ji muž často bil nebo ji slovně napadal. Žila ve strachu a nevěděla, kde hledat pomoc. Když se před několika lety zkoušela obrátit na policii, řekli jí, že manžel si u sebe doma může dělat, co chce."Byla to noční můra, ale taková tichá," říká Aňa. "Nemohla jsem nechat děti samotné a jít do nemocnice ukázat zranění, která jsem utrpěla. Čekala jsem, až děti vyrostou a budou moci na policii dosvědčit, co se stalo. Pak jsem si začala pořizovat nahrávky," svěřuje se Aňa.

Logo

"Ale bylo to k ničemu. 'Proč jste prostě neutekla? Tak to dělám já.' Řekla mi žena na policii. Takže i policistka tomu musí čelit.," vzpomíná. Aňa se rozvedla před dvěma lety, ale nemohla si dovolit samostatné bydlení. Poslední kolo v domácím ringu se odehrálo v půli ledna: "Přišla jsem s dětmi domů z cirkusu. Byla jsem unavená, ale manžel mě nechtěl nechat spát. Řekla jsem mu, ať toho nechá, a on mě zmlátil."

Azylový dům s 35 pokoji na okraji Moskvy, kde klientky mohou zůstat dva měsíce, je jedinou možností pro ženy v situaci jako Aňa. V Rusku jich domácí tyranii čelí až 600.000 ročně. Oficiální statistiky ale neexistují, protože domácí násilí není považováno za zločin. Ročně přitom zemře 14.000 týraných žen. Bylo by tedy potřeba, aby se takové ženy měly kam schovat. Je až překvapivé, že manažeři zmíněného zařízení nevidí žádný problém a říkají, že až přibude ještě jeden obdobný dům, budou potřeby bitých a znásilňovaných žen v Moskvě s 12 miliony obyvatel naplněny.

"Můžeme jim pomoci s přípravou žaloby, poskytnout jim psychologickou pomoc, ale hlavní je osobní odpovědnost každé, jakou cestu si vybere," říká ředitelka azylového domu Natalija Pazdnikovová. "Jsme tu, abychom jim pomohli v krizi, ale jsou tu ženy, které se do ní opakovaně dostávají a od nás čekají, že jim stále budeme něco dávat," řekla ředitelka. Když se snaží dobrat spravedlnosti, zůstávají zneužívané ženy často zmatené a slabé. Dokázat týrání je náročné psychicky, i pokud jde o předložení důkazů.

Oběti říkají, že od policie často dostávají otázku: "Nechcete si to ještě rozmyslet?". Chtějí se ujistit, že žena za den či dva nezmění názor kvůli nátlaku manžela nebo příbuzných. Policejní kapitán Andrej Levčuk s tím nesouhlasí a říká, že on i kolegové, se kterými má na starosti asi 30 domů na severozápadě Moskvy, dodržují všechny postupy. Ženy prý často chtějí, aby policie násilníky zastrašovala. "Můžeme říct manželům, že budou mít problémy, pokud je nenechají, ale jen Bůh ví, co se děje, když znovu zabouchnou dveře," říká Levčuk.

Domácí násilí

Připomíná, že incidenty hlášené oběťmi často nejsou tak závažné, aby stačily na zahájení trestního řízení. Řeší se v občanskoprávním sporu. A v takových případech podle ruského práva musí důkazy dodat oběť. Trestními případy se kauzy mohou stát jen tehdy, pokud jsou zranění vážná, nebo spáchané činy příliš brutální, nebo pokud nastane smrt. "Trestní záležitostí se případy stávají, až když už je pozdě," říká Marina Pisklakovová z neziskové organizace Anna, která se o násilí páchaném na ženách zajímá v Rusku nejdéle.

Po desetiletí diskusí návrh zákona o domácím násilí stále nebyl předložen parlamentu, posteskla si Pisklakovová. Vnímání veřejnosti se ale podle ní mění. "Před dvaceti lety na veřejných diskusích byla často kladena otázka 'Co je s těmi ženskými, co udělaly, že si vysloužily takový výprask?'. Nyní se každý novinář ptá 'Co s tím budeme dělat, abychom to změnili?'", osvětluje Pisklakovová.


Cesta k emancipaci

Samozřejmě, řešením je i větší emancipace a aktivita žen, k níž vedou nejrůznější cesty: Šéfka sítě Facebook Sheryl Sandbergová vydala knihu, kterou americká média označila za manuál či manifest moderní feministky. Podle agentury AFP Sandbergová ve své literární prvotině vybízí ženy, aby se daly do pohybu a skloubily pracovní život s životem rodinným."Věřím, že svět by byl lepší, kdyby polovinu našich podniků a zemí řídily ženy a kdyby polovinu našich domácností řídili muži," tvrdí úspěšná třiačtyřicetiletá podnikatelka. Kniha Opřete se do toho se podle ní obrací na ženy každého věku.

Bohatá a podruhé vdaná matka dvou dětí s diplomem z Harvardu se tak stala modlou Američanek, snících o tom, že budou mít skvělou kariéru a zároveň bezvadný rodinný život. V knize Sandbergová například tvrdí, že ženy si samy brzdí svou profesionální kariéru, aby nenarušily svůj rodinný život. Činí to prý dokonce i v době, kdy ještě nemají děti. Autorka je vyzývá, aby věřily ve své sny a změnily i s pomocí mužů současné společenské uspořádání, které se opírá o hierarchii pohlaví.

"Otázka rovnosti pohlaví je od 90. let na mrtvém bodě. Vyjít s tímto tématem na veřejnost je revolučním činem," ocenila knihu Sandbergové zástupkyně ředitele ústavu Stanfordovy univerzity v Kalifornii Lori Mackenzieová. Nicméně ředitelka výzkumného ústavu Women's Policy Research Heidi Hartmannová a některé další ženské osobnosti šéfce Facebooku namítají, že pro bohatou ženu jako je ona je snadné skloubit profesionální a soukromý život. "Ženy se již nechtějí soustředit na nezbytné změny ve svém chování, ale raději na hlubokou změnu společnosti. O tom se teprve bude debatovat," zdůraznila uznávaná feministická ekonomka Hartmannová.

autor: smi
Spustit audio