Depeche Mode: Poučení pozdní experimentátoři
Kam jít, když jste svého vrcholu dosáhli před dvaceti roky? Legendární Depeche Mode stále vydávají desky a snaží se hledat nové obzory. Experimentují, snaží se přijít se silnými melodiemi, navazují na svou bohatou minulost. Delta Machine je kolekcí, která se snaží obsáhnout všechny tyto cíle a nakonec z tohoto schizmatu odchází poměrně se ctí.
Depeche Mode natočili geniální desku, která se dokáže dotknout úplně každého, kdo se stále o dění na současné scéně ještě zajímá. Stačila totiž jednoduchá poznámka o příbuznosti nové kolekce Delta Machine dvěma ikonickým úhelným kamenům diskografie kapely, albům Violator a Songs Of Faith And Devotion. To znamená albům, kdy se kariéra tehdy čtveřice lámala z absolutního uměleckého i komerčního vrcholu do období velkého hledání. Osobního i kapelního. A tuhle udičku, alespoň podle reakcí v médiích, slupl téměř každý, kdo má potřebu nebo povinnost se o novince v médiích vyjádřit.
Po poslechu novinky je nutné uznat, že přirovnávání novinky k dvacet let starým milníkům Depeche Mode má své opodstatnění. Angel kytarově zařezává v duchu I Feel You, singlová Heaven už před pár týdny mnohým fanouškům připomněla dvacet let starý gospel Condemnation a do třetice elektroničtější jízda Should Be Higher mnohým může připomenout Halo ze slavného Violatoru. To, že deska ale nakonec hraje s posluchači trochu jinou hru, je věc jiná. Rozdíl mezi Depeche Mode L. P. 1990 nebo 1993 a současnou trojicí je v tom, že zatímco dříve muzikanti přicházeli s hudebně celistvými deskami, alba nového milénia jsou spíše kaleidoskopem nálad a hudebních myšlenek, které jdou napříč historií kapely až k retrofuturistickým hrátkám, které jsou výsledkem Martinovy vášně pro analogové nástroje-veterány.
Ruku na srdce, Depeche Mode nemají moc představu, kam se hnout kupředu. A tak Martin s Davem vyzobávají nálady z předchozích desek a snaží se na jejich základě přijít s něčím novým. Proto Gore, alespoň dle Gahanových slov, až otravně dlouho hledá z desítek syntezátorů neoposlouchané zvuky. Na druhou stranu se trojice na mnoha místech obrací do především americké historie s bluesovými nebo gospelovými odkazy. Více než na dvacet let starou historii tedy Delta Machine navazuje se svou široko rozpaženou náručí, možná i díky účasti producenta Bena Hilliera, na hledání předchozí desky Sounds of the Universe.
S odstupem času musím přiznat, že mne Depeche Mode před čtyřmi roky částečně utáhli na vařené nudli. Experimenty Sounds of the Universe mně dnes nepřijdou tak sexy, jak tomu bylo, když jsem album do sebe čerstvě vstřebával. A myslím, že podobný pocit měli zpětně z kolekce i samotní hudebníci, kteří s hledáním nových obzorů nepřestali, ale už mnohem více učesávají, případně mnohem důsledněji míchají nové se starým (snad až na ravem ovlivněnou My Little Universe). Album tak rychle ubíhá, až mne pokaždé překvapí, že hodinová stopáž už je zase za námi.
A to slouží Depeche Mode, jejíž členové nedávno překročili životní padesátku, rozhodně ke cti. Nevýhodou Delta Machine je ale skutečnost, že kromě druhého singlu Soothe My Soul deska nenabízí silný singl, který by celou kolekci posvětil. V tomto ohledu se novinka nemůže poslední opravdu silné desce kapely, tím myslím osm let staré Playing the Angel, vůbec rovnat.
Depeche Mode – Delta Machine (Sony Music, 2013)
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
