Pavel Pavel: Ten, který rozhýbal sochy moai

„Protože to vy si, klucí, vůbec nedovedete představit, co my všechno máme společnýho. Vy kreslíte na vajíčka, my malujeme velikonoční kraslice. Vy jste malinkej ostrůvek uprostřed Tichého oceánu, my jsme malá zemička uprostřed divoké Evropy. A těch podobností mezi námi a Rapanuici je celá řada,“ dodává.

Rapa Nui, tak nazývají Velikonoční ostrov jeho původní obyvatelé, lidé, kteří uznávají božstvo Ptačího muže, ctí ptačí vejce a malují na ně náboženské symboly. Pro takzvaný západní svět ostrov objevil holandský mořeplavec Jacob Roggeveen o Velikonocích roku 1722. Pro Českou republiku se o popularizaci polynéského ostrůvku už léta stará právě Pavel Pavel. Poprvé zemi krás a tajů navštívil v druhé polovině osmdesátých let, kdy na dobrodružně vědecké výpravě doprovázel slavného Thora Heyerdhala. A svou teorii o tom, že sochy za pomoci domorodců kdysi skutečně mohly „kráčet“, jak vyprávějí legendy, na místě potvrdil.

O několik let později vyřešil i technický problém, jak příslušníci dávné rapanuiské civilizace bez soudobé těžké mechanizace vysazovali sochám na hlavy několikatunové klobouky. A nezalekl se ani záhady evropské ostrovní země, a totiž jak staří Britové bez jeřábů a jiné moderní techniky vystavěli Stonehenge. V roce 1989 se mu podařilo vyvrátit dosavadní výklady, které hovořily o práci tisíců lidí, zatímco Pavlovi Pavlovi a jeho strakonickým kamarádům se podařilo mezi jihočeskými paneláky osadit napodobeninu Stonehenge nesmírně těžkým betonovým překladem, kopií toho kamenného, v pouhých deseti lidech a za jediný víkend. Angličané smekli a přepsali učebnice...

Počátek svých dobrodružných výprav, technických výzev a výkresů vidí v dětství. „Odehrávalo se v úžasném prostředí okraje města, kde jsme se každé odpoledne s dětmi shromáždili v jakési komunitě. Hrál se fotbal, dělaly se vory, lovili jsme zvířátka, která už se dneska nesmějí lovit, fyzické zdatnosti jsme dosahovali lezením po stromech,“ líčí Pavel Pavel.

„Další velký vliv na mě měl nezapomenutelný Jiří Malkovský a jeho oddíl vodáckého sportu, ten nás na každotýdenních výpravách do přírody naučil samostatnosti i lesní moudrosti. Vzpomínám i na báječného učitele, malíře Jiřího Rejžka. To, co jsem od něho nasál, celá léta využívám pro kresby ke svým knížkám a článkům,“ svěřil Českému rozhlasu České Budějovice.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Eva Kadlčáková.