The Soft Moon: Nekonečná obsese lidským tělem
Postpunkeři The Soft Moon z kalifornských pustin zavítali již poněkolikáté na evropskou půdu a po loňské odpískané premiéře konečně docestovali i do pražské MeetFactory. Předešlou aténskou halu, kde se podle frontmana Luise Vasqueze sešlo údajně až tisíc návštěvníků, vyměnili za komornější smíchovský set.
Precizní zvuková práce, kterou si trio po cestách vypilovalo k dokonalosti, přinesla výsledek, který pokořil i nedávný koncert jejich krabičkových rivalů A Place to Bury Strangers. Až na rvačku v kotli, která kapelu málem předčasně zahnala do backstage, jeden z adeptů na koncert roku.
Do Prahy jste dorazili rovnou z Atén , odtud v poslední době nepřicházely zrovna nejlepší zprávy, samé demonstrace a krize... Jaké to bylo?Byl jsem vážně překvapenej, navzdory krizi to byla skutečně obrovská show. Bylo tam snad 900 lidí, vážně masivní.
Když se člověk podívá na seznam vašich koncertů, v poslední době jste se vážně nezastavili. Máš vůbec čas na skládání?Ale jo, během ledna a února jsem chvíli bydlel v Berlíně a pustil jsem se tam do psaní. V květnu se zase přesouvám do Los Angeles, abych mohl pokračovat. Ale těch momentů není moc, když jsme na turné.
A co rodiště projektu, San Francisco? Je to už otázka minulosti?Možná že jo, vlastně jsem teď tak trochu bezdomovec. Cestuju momentálně tak moc, že jsem se vzdal svýho bytu, protože už moc nedávalo smysl platit nájem každej měsíc.
Zpátky k Los Angeles a nové tvorbě, můžeme zase čekat něco z tvé obsese lidským tělem? Určitě. Tohle pro mě asi nikdy neskončí, tahle fascinace lidskou existencí.
V jednom rozhovoru jsi přirovnal hudbu The Soft Moon k fotografii, co ožívá zvukem. Jak by pro vás vypadala taková fotka teď, v roce 2013?Rozhodně dost temná a hodně abstraktní. Představuju si na ní nějakou mikrobiologickou hmotu.
Vaše desky mají hodně specifický zvuk, pracujete s ruchy, spoustou efektů. Podobně jako třeba Ulterior, kterým ale zvukaři často zkazí zvuk, protože mu příliš nerozumí. Jak s tím na koncertech zápasíte vy?Z nějakýho důvodu to všechno funguje bez problému, v podstatě ten zvuk překládáme do živý podoby a musím říct, že jsem vážně šťastnej, když mám všechno pod kontrolou. Navíc jsme s kapelou všichni docela velký perfekcionisti, takže strávíme hodně času, než se všechno vyostří, jak má. Když teď navíc pořád jezdíme po koncertech, všechno se dost zjednodušilo. Je to něco jako tempomat v autě, všechno jede samo, úplně pod kontrolou.
Než jsi odstartoval projekt The Soft Moon, pracoval jsi jako grafický designér. Jak bys srovnal vytváření designového produktu a produktu hudebního? No, to je docela zajímavá otázka. Řekl bych, že když jsem se věnoval designu, vždycky to bylo jako jít do práce, nikdy jsem neměl dojem, že bych v mezích grafiky mohl skutečně vyjádřit, co si myslím, na nějaké osobní úrovni. Vždycky jsem jen pracoval pro někoho dalšího. Ale doteď se grafice věnuju a dělám všechny vizuály pro The Soft Moon, což je poprvé v mým životě možnost vyjádřit se sám za sebe.
V rozhovorech o vzniku kapely říkáš, že to byl únik před vysedáváním za počítačem po celé dny, co jsi musel pracovat na grafice. Má útěk před počítači něco společného s tím, že The Soft Moon nepoužívají žádný software? Spíš šlo o to, že jsem jako grafik měl dost šílenou pracovní dobu a zrovna jsem si neužíval sedět na jednom místě a zírat jedním směrem. Měl jsem zkrátka pocit, že potřebuju nějaký povzbuzení, že se potřebuju zase cítit jako člověk, což jsem zrovna nepociťoval. Ale je pravda, že naživo počítače vůbec nepoužíváme, takže s ním přijdu do styku při nahrávání, to mi úplně stačí.
Vaši hudbu se recenzenti někdy snaží zaškatulkovat jako post-industriál, rozhodně je v ní cítit spousta postapokalyptické atmosféry. Jak moc tě v tomhle ohledu ovlivnila kalifornská poušť, ze které pocházíš?V našich skladbách jsou určitý prvky, který napodobují pouštní prostředí, ve kterým jsem vyrůstal. Snažím se je zkombinovat s dalšími zvuky, kterými se snažím všemožně podivnými způsoby vyjádřit, co cítím. Tak třeba moje hrdelní fobie, která mě provází celý život. Například skladba Machines z desky Zeros. Původně se měla jmenovat prostě „hrdlo“ a zvuk, který vydávám na syntetizéru, je přesným vyjádřením téhle fobie. Má to všechno hodně biologický základ, je to v podstatě můj organismus převedený na zvuky. To všechno uprostřed pouště a docela ostrýho podnebí, ve kterým jsem vyrůstal.
I vaše videa nesou dost industriální prvky, trochu mi to připadá jako kombinace 20. let v německém Bauhausu a japonských filmů, jako třeba Tetsuo. Co za tím stojí doopravdy?Řekl bych, že mě zkrátka fascinujou všechny podivný věci, mám moc rád psychedelický filmy, ale trošku jinak, než se psychedelie vykládá. Nemá to nic společnýho s drogama. Já to nazývám „cerebrální“, tedy něco zvláštního, psychedelickýho, ale zároveň intelektuálního. Je to tedy trošku jinak, než si lidi myslí, ale s hudbou to pro mě funguje skvěle.
To rozhodně funguje. Je tu ještě jedna věc, na kterou se musím nakonec zeptat – loni, když jsi dělal remix skladby „Ice Age“ pro Trenta Reznora, se někde psalo, že byste s nimi rádi na turné, kdyby se náhodou vrátili. A teď jsou zpět, jak to vypadá, chystá se něco?Přesně tak, jsme spolu v kontaktu a je tu velká šance, že bychom společně mohli vyrazit na koncerty. Nevím to zatím jistě, ale budem v to doufat!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
