Němečtí extrémisté sází na osvědčený recept

Důvodem je spor o novinářské akreditace. Odhalení desetinásobných vrahů, kdy s jedinou výjimkou šlo o přistěhovalce převážně tureckého původu, a organizátorů dvou bombových útoků vzbudilo před rokem mimořádnou pozornost. A vyvolalo celou řadu otázek. Jak mohli pravicové extrémisté přes deset let unikat spravedlnosti? Jaké je napojení podzemních krajně pravicových organizací na stranu NPD? Jak silná je neonacistická scéna v Německu?

Neonacistická shromáždění dnes patří k realitě života v Německu. K pochodům už tradičně zneužívají například výročí bombardování Drážďan. Ani útoky na přistěhovalce nejsou ojedinělým případem, spíše každodenní realitou. Debata o zákazu krajně pravicové strany NPD ale přiměla radikály ke změně strategie. Namísto útočných slov, pochodů holých lebek, se snaží své nenávistné myšlenky zabalit do mnohem přátelštějšího obalu a do akce nasazuje ženy. Například Marie Fanková je mladá usměvavá žena, pracující jako pečovatelka, je na berlínské pravicové scéně známé jméno. „Naším cílem je demokracie, ale nacionální. Soustředit se na vlastní národ. V první řadě naše zájmy a teprve pak se můžeme koukat, jaké potřeby mají jiné národy nebo země. Není možné, aby se nejdříve bral ohled na jiné a teprve pak se dívat, co se děje s Němci. Takhle to nejde,“ říká Marie Fanková.

V berlínském parku si v době našeho rozhovoru děti užívají jarní slavnost, kterou pořádá Kruh nacionalistických žen. Jde o ženskou organizaci NPD. „ Jsme tu pro ženy, pro politicky angažované ženy, pro ženy, které chtějí vystoupit ze všedního,“ vysvětluje Marie Franková. NPD se snaží přilákat nové sympatizanty na rodinnou politiku. Nikde tak nejsou nenávistná hesla, žádné antisemitské výpady. Marii Fankové po celou dobu hovoru nemizí úsměv z tváře. Ani když se jí ptám, zda nenávidí židy a muslimy. Ne, ne, ne. Nemohu říct, že jsem antisemitou. Stejně jako že nenávidím muslimy. Ať si dělají döner. A ať se modlí, tak jako to dělali po staletí. Ale ať nežijí tady. V tom je ten rozdíl.“ Marie zdůrazňuje, že své sedmileté dceři nezakazuje si hrát dětmi přistěhovalců. „Dcera si může hrát s kým chce. Ale co dceři jasně zdůrazňuji! Že jsme Němci., že se tak musíme cítit. Multi-kulti není dobré pro přežití německého národa.“

Každou další větou Maria Fank potvrzuje to, co je příslušníkům extrémistických organizací společné. Odpor vůči současnému státu a jeho institucím. „Chceme jednoduše ukázat, že se nám to tady už dlouho nelíbí. Že jsme proti tomu, co předvádí vláda, politici. Že se z této společnosti vymezujeme, vystupujeme z ní. Že máme jiné požadavky, jiné hodnoty a to chceme také ukázat ostatním občanům.“

Podle politologa Hanse Gerda Jaschkeho z berlínské univerzity cílí NPD především na sociálně slabší. „Na jedné straně jsou cílovou skupinou NPD příjemci sociálních dávek, lidé, kteří žijí v prekérní ekonomické situaci, nemají příjmy. Nesmíme zapomínat, že NSDAP před rokem 1933 se ve velké míře zaměřovala na sociální aktivity. Měla vývařovny pro nezaměstnané. A tímto způsobem, touto propagandou se snažila lákat své příznivce. A tímto vzorem se řídí také NPD,“ varuje politolog Hans Gerd Jaschke.

Hudba je a vždy byla jedním z nejdůležitějších prostředků, jak neonacisté oslovovali nové členy. Mladí kolem 12–13 radši poslouchají hudbu než by četli knížky. Poslední roky se jim nabízí i hip hop. Každému podle jeho vkusu, říká Gabriel Landgraf, muž, který byl dlouhé roky aktivním neonacistou. Do náruče extremistů ho nahnal obdiv k dědovi a jeho vyprávění o hrdinských skutcích německých vojáků. „Patřil ke generaci, která vyrůstala v Hitlerjugend. Dodnes se ke své minulosti rád hlásí a rád na ta léta vzpomíná. A jeho životní hodnoty mě jako dítě, a potom dospívajícího mladíka, formovaly. Vyprávěl mi o dobrodružstvích, která v Hitlerjugend zažili," vysvětluje Gabriel a pokračuje. „Říkal, že není všechno pravda, co se učíme v hodinách dějepisu. O milionech mrtvých jsem od něj nikdy neslyšel.“

Gabriel Landgraf se brzy začlenil mezi nejaktivnější neonacisty. Organizoval demonstrace a vytvářel webové stránky. Násilí a provokace ho přitahovaly. "V Berlíně a v Braniborsku jsem zakládal organizaci Märkische Heimatschutz - tedy braniborskou domobranu,“ vzpomíná Landgraf. Dnes 45letý muž má krátce zastřižené vlasy a mikinu s kapucí. Jako skinhead už dnes nepůsobí. Dvakrát trestaný kovodělník stojí na druhé straně. Udělal si maturitu, obchází školy a pomáhá dalším vymanit se z prostředí hnědého teroru.

Za jeho osobním obratem stojí organizace Exit, kterou založil bývalý policista a expert na pravicový terorismus Bernd Wagner.„Od roku 2004 jsme pomáhali vystoupit více než 450 lidem, z toho asi 25 procent tvořili ženy. Nejde o žádný snadný proces. Ti lidé používají podobné metody jako scientolové, doslova vymývají svým členům mozek," přibližuje Wagner. „Dnes píšu novou kapitolu svého života. S ideologií jsem se definitivně rozešel, ale ten pocit provinění zůstává," přiznává bývalý skinhead Landgraf, který nijak netouží rozebírat, jakých trestných činů se v minulosti dopouštěl.

Se zvýšenou měrou se o neonacismus začalo nejen Německo zajímat v souvislosti s řáděním tzv. cvikovské buňky. Tři členové Nacionálně socialistického podzemí zavraždili v letech 2001 až 2007 deset lidí, mezi nimi jednu policistku. Zbylých devět obětí byli drobní podnikatelé převážně tureckého původu. Od jejich odhalení a zadržení Beate Zschäpeové, její dva spolupachatelé spáchali sebevraždu, se stále vznáší otázka. Jak mohli dlouhých 10 let unikat spravedlnosti.

V německé veřejnosti panuje přesvědčení o totálním selhání zpravodajských služeb i policistů. To potvrzuje i Sebastian Edathy, předseda parlamentní komise, která celou záležitost prošetřuje. „Chybou bylo, že došlo k redukci sil zabývající se pravicovou scénou. Po útocích 11.září 2001 došlo k silné koncentraci na islamistického hnutí. Byla chyba soustředit se jen na jednu odnož extremismu a jinou ztratit ze zřetele. A podle mého přesvědčení tam došlo i k řadě selhání při výběru některých bezpečnostních specialistů. Tito lidé pak nebyli schopni dostatečných analýz, docházeli k chybným závěrům. Šéf německé rozvědky, který z toho vyvodil osobní závěry nám řekl, že vše co jeho lidé dělali bylo právně vyhovující, ale ne úplně smysluplné.“

Podle Sebastiana Edathyho selhala spolupráce mezi jednotlivými spolkovými zeměmi i jednotlivými policejními složkami. Nejhorší příkladem bylo, že když informátor nasazený mezi neonacisty přinesl informaci o nákupu zbraní pro cvikovské buňky, tak braniborská tajná služba z obav před prozrazením svého informátora tuto zprávu dál nepředala. „ Takoví lidé se policisty nikdy stát neměli,“ má jasno Sebastian Edathy, šéf komise zabývající se selháním německých tajných služeb.