Feng-yűn Song hostem Čajovny

Kromě toho pořádá hlasové workshopy, jak sama tvrdí, své studenty neučí, ale nabízí jim perspektivu odlišnou od západního způsobu myšlení. „Já je vůbec neučím - jen se snažím jim pomoct, podat určitý návod v jejich hledání. Na mých seminářích pracujeme jak s myslí tak i s tělem. Přicházejí za mnou třeba i lidé, kteří nechtějí zpívat profesionálně, ale zato mají chuť na sobě pracovat a hledat v sobě potenciál. Pohybový, taneční, herecký - to vše je k životu užitečné. Na propojování mysli i těla stojí veškerá lidská tvůrčí práce. Na seminářích také vycházím z východní disciplíny tai-či, kterou jsem učila dříve.” Jak na to, se můžete dočíst i v knížce Hlas a dech, kterou Feng-yűn Song napsala s českou etnografkou a spisovatelkou Pavlínou Brzákovou.

O své hudbě, workshopech i knize bude Feng-yűn Song vyprávět jako host pondělní Čajovny Petra Dorůžky 22. dubna.

Úryvek z rozhovoru Petra Dorůžky s Feng-yűn Song (Reflex, 2005)

Měla jste někdy kulturní šok?

Hlas a dech |foto: Nakladatelství Eminent

Mám silné vzpomínky na své počáteční období v Praze. První dva dny jsem strávila ve vysokoškolské koleji Na Kajetánce, v roce 1985, přesně před 20 lety. Pak jsem se zabydlela na Větrníku, za kolejí je obrovská třešňovka a břevnovský klášter. To byla krásná léta, ze všeho jsem byla nadšena - s jedinou výjimkou: zažívala jsem úzkost. Domů jsem psala: Tady si připadám, jako úplně cizí. Nebe je cizí, země je cizí, lidé jsou také cizí.

Zkouším si domýšlet: tady v Evropě je všechno přesně dané, není prostor pro fantazii, v architektuře samé kvádry a žádné jemně zakřivené střechy.

Na to všechno jsem postupně přišla. Že i lidé jsou takoví hranatí. I jejich jednání je hranaté. Čínská kultura je zaoblená, dokonce i čínské bojové uměni tai-či je umění kruhu. Hranatost, strohost, nemám jiné slovo. Lidé jednají příliš podle dogmat: takhle to je a nemůže to být jinak. Kdežto, Číňan umí couvnout dozadu.

Když ale couvnu, znamená to že ustupuji. Vzdávám se. Přiznávám, že nemám pravdu, že nemám sílu.

V Číně máme přísloví: Uděláš krok dopředu, jsi na kraji hluboké propasti. Uděláš krok dozadu, uvidíš široké nebe i moře.

Dal by se ten kulturní šok z hranatosti označit jako deprese přistěhovalce?

Já jsem ale hodně aktivní člověk, deprese se rychle rozptýlí. Aktivita je tím nejlepším lékem.

Co vás nejvíc naštve?

Křivda, nespravedlnost, předsudek.

Je i v tomhle nějaká kulturní odlišnost?

Není rozdílu mezi českou a čínskou křivdou. Prostě je to křivda.

Když jste jako malá chodila do školy, v notýsku jste měla políčka, do nichž se kreslí čínské znaky. Spousta drobných čáreček různých směrů i délek. Pokud získá dětské myšlení takhle náročnou průpravu, není to vlastně obtížnější cesta, která víc zmobilizuje intelekt?

Feng-yün Song |foto: Jana Šustová

Spíš člověka navede na jiný způsob myšlení. Na čínský kulatý způsob myšlení. Všechno je to propojené.

Jak významný je pro vás fakt, že je člověk součástí velké jazykové kultury? Čínskými znaky se dorozumí miliarda lidí, zatímco češtinou 10 milionů. Neposkytuje to jinou perspektivu?

Uvědomuju si, že čínská kultura je důležitá, ale nespojuji to s velikostí populace. Ta kvantita to někdy také zkazí.

Asiaté dokážou osvojit znalosti západu s obdivuhodnou rychlostí. Vynikají jako hráči evropské klasiky, vyrábějí foťáky, počítače. Nevnímáte to jako zvláštní talent, který sama sdílíte?

Ty dva světy se liší. Východ je kulatý, a nelze ho tedy popsat jako systém. Západ ano. U vás fungují přímky, spojnice bodů, geometrie, mechanika, dogmata. Na východě je všechno prostorové, zakřivené. Silná intuice. Otevřenost přírodě. Kdežto Evropa má přírodu pěkně pod kontrolou. Číňanovi se do jeho světa vejde Evropa jako podmnožina. Ale Evropan něco podobného s Východem udělat nemůže.

V našem předchozím rozhovoru jste mi řekla: Číňan bere skutečnost takovou, jaká je. Evropan ji přetváří ke svému subjektivnímu pohledu. Ale neznamená to zároveň, že Číňan se podřídí osudu, nechce nic změnit?

Často se to stává, někdy dokonce v nezdravé míře.

Není to vedlejší produkt té kulatosti?

Ano. Ale není nutné se tomu poddávat. Spíš jde o jistou pokoru, schopnost vyrovnat se s realitou. Ale když neuhlídá tu míru, přestává to být zdravé. Já sama nejsem bojovný typ, ale jsem tvrdohlavá. Také vím, že v životě jsem měla slabé chvíle. Zároveň si ale říkám: jak slabá, tak silná chvíle člověku něco přinese.

Co plánujete kromě koncertů?

Semináře o zpěvu a dýchání. Ale nechci nikomu vnucovat žádné učení. Chci lidem jen pomoct, aby se zkusili sami na sebe podívat z jiného úhlu. Každý člověk byl jednou dítě, má to pořád v sobě, ale jak rosteme a žijeme ve společnosti, tak nás systém pravidel přinutí na to dítě zapomenout. Pokud člověk chce zpívat, musí to dělat upřímně, to dítě v sobě znovu vzkřísit. Budeme zpívat jako děti, hrát si jako děti, učit se dýchat. Vím že podobné kursy dělá také Ida Kelarová, mám Idu ráda jak zpívá, od srdce, a zároveň také od země, ale my jsme každá z jiné kultury, takže to děláme odlišně.

Potřebují Češi takové semináře víc než Čínani?

Zcela určitě. Čínská mentalita je víc otevřená k přírodě, Číňan je zvědavý, a zvědavost je typická vlastnost dítěte. Číňani se rádi baví, a to i bez pomocí dalších prostředků. Přátelé z Evropy mi říkali, že byli v čínské komunitě v Londýně, a byli tam velmi příjemně překvapeni. "Představ si, ti Číňani se se dokázali tak bezvadně bavit a přitom neměli ani kapku alkoholu." A já jim řekla: "Ale to je přece úplně normální."