Po stopách muže, který inspiroval snímek Pianista
Varšava si v těchto dnech připomíná 70. výročí povstání v židovském ghettu. Běsnění Němců přežilo jen pár Židů. Byl mezi nimi i Wladyslav Szpilman, jehož příběh zná celý svět díky filmu Pianista. Dodnes můžete ve Varšavě najít místa, kde se před 70 lety skrýval a kde mu pomáhal důstojník wehrmachtu Wilm Hosenfeld.
Paní Halina Szpilmanová mi ukazuje rodinné fotografie. Jsou mezi nimi i záběry na dům, kde se její manžel během okupace Varšavy ukrýval.
„On ta místa nikdy nehledal. Dodnes stojí ve Varšavě dva domy, kde se schovával. Ale nikdy po válce se tam nešel podívat. Poprvé tam znovu byl až v 80. letech. Jeho zajímala pouze hudba,“ vypráví.
Dva roky se Wladyslaw Szpilman během války skrýval po bytech a domech v centru Varšavy. Poslední jeho ukrýt se nacházel na Aleji Niepodleglosci 223. Na stěně domu visí pamětní tabule, na které je polsky a anglicky napsáno také toto: Szpilmana před hitlerovským zločinem zachránil důstojník wehrmachtu Wilm Hosenfeld.
Zvoním na byt paní Katarzyny Kondžiely. Ta bydlí v posledním patře domu. „Mám byt na půdě, v místě, kde byl poslední úkryt pana Szpilmana. Občas se tady zastaví turisti a ptají se, kde přesně se skrýval,“ říká mi ochotně paní Katarzyna a pouští mě dovnitř.
Společně s ní stoupám po schodech domu v centru Varšavy, kde se ukrýval Wladyslaw Szpilman. Tady ho našel Wilm Hosenfeld. Když v roce 1984 přijela Hosenfeldova rodina poprvé do Varšavy, úkryt na půdě domu pořád existoval.
Dva roky se odtud díval na ulici. O hladu, žízni a ve strachu
„Byli našimi hosty, bydleli u nás doma. Hosenfeld mladší chtěl samozřejmě vidět místo, kde se naposledy můj manžel setkal s jeho otcem,“ říká mi paní Szpilmanová.
„Šli se podívat, co tam zůstalo. A k jejich údivu tam byl stejný žebřík i patro, kde se muž schovával. To by člověk nevěřil,“ dodává.
Majitelka podkrovního bytu otevírá dveře na půdu. I dnes tady můžete prožít část Szpilmanova příběhu. „Takto vypadala půda. On sedával tam nahoře, na polici. Z malého okénka se díval na ulici,“ ukazuje mi paní Katarzyna.
Dva roky ukrývání, v permanentním strachu a o hladu a žízni, však nebylo tím nejhorším, co Wladyslawa Szpilmana potkalo. „Největším dramatem pro něj byla ztráta rodiny. Do konce jeho života to pro něj bylo trauma. To, že rodina skončila v plynových komorách a on přežil,“ dozvídám se.
Připomínat si jejich osudy… a nezapomenout
Stojím v centru Varšavy v místech, kde se za války nacházelo židovské ghetto. Dnes ho připomíná jen pomník. Právě na tomto místě byl takzvaný Umschlagplatz. Tady Němci nahnali do transportů celkem 300 tisíc varšavských Židů a odvezli je do koncentračního tábora Treblinka. Tady viděl Szpilman svou rodinu naposledy. Rodiče, bratra a dvě sestry.
„Byly to strašné časy. Ale je potřeba si příběhy varšavských Židů připomínat a předávat je dalším generacím,“ říká na závěr Katarzyna Kondžiela.
