Vítejte na Korčule! K téhle ženě se hosté vracejí už 50 let
Úsměv a dobré slovo – to je podle paní Zlaty Viskovičové recept nejen na rodinné štěstí, ale i předpoklad úspěchu v cestovním ruchu. Tímto pravidlem se řídila celý život. Pronajímala pokoje ve svém domě na chorvatském ostrově Korčula a s hosty často dokázala navázat celoživotní přátelství.
Zlata Viskovičová bydlí v jednom z domů v historickém centru Korčuly, a to už od roku 1948. Paní Zlata pochází z vnitrozemí. Narodila se v roce 1927 na vesnici mezi Bjelovarem a Daruvarem.
„Grdževac byl mnohonárodnostní vesnicí. Před válkou tam žilo tam hodně Němců, takže jsem rychle pochytila některá slova a pak mi němčina nedělala problémy,“ vzpomíná.
„Za sousedy jsme měli také Srby a Čechy, ale nikdo svoji národnost nezdůrazňoval. Vlastně jsme ani nevěděli, kdo je kdo. Měli jsme se rádi a žili jsme ve vzájemné shodě,“ dodává.
Začátky na Korčule byly krušné
V roce 1947 do vesnice přijel na dobytčí trhy mladý řezník z ostrova Brač. S paní Zlatou si hned padli do oka, začali si dopisovat a pak přišlo pozvání k moři.
„Přestože máma byla zásadně proti, táta mi řekl, ať se tam jedu podívat, že se vždycky můžu vrátit. Nedokázala jsem si představit takovou dálku. Pro mě už za humny začínal velký svět,“ říká.
„První období v cizím prostředí bylo krušné, hladové. Řekla jsem si však, že domů se vrátit nemůžu, protože by se mi tam všichni posmívali,“ vybavuje si.
Korčula v té době rozhodně nebyla rájem na zemi. „Po válce to bylo těžké,“ popisuje paní Zlata. „Potraviny jsme dostávali na deka, všechno bylo na příděl. To jsme u nás na vesnici neznali. Nechybělo nám ani ptačí mléko, jak se říká.“
Na chudém ostrově se dívka z bohatého zemědělského kraje potýkala nejen s bídou, ale i odlišnou mentalitou. „Na Korčule nemají rádi naplaveniny,“ vysvětluje.
„Trvalo dost dlouho, než mě přijali a než jsem porozuměla jejich dialektu. Používají totiž hodně italských slov, takže jsem se musela učit italsky. Zpočátku jsem se pořád ptala: Co to, prosím, říkáte?“ popisuje.
Porozumění a tolerance, shrnuje paní Zlata svůj recept na šťastný život
Italština a němčina se paní Viskovičové hodily i při kontaktu se zahraničními turisty, kteří u nich bydleli. Ty první si pamatuje dodnes.
„Je to určitě 50 let, co se známe. S prvními Němci se seznámil můj muž v Orebiči, kde jim ukazoval, jak se loví a upravují ježci a že se nesmí zapíjet vodou, ale vínem. To bylo v době, kdy jsme ještě Němce považovali za nepřátele,“ říká.
„Nebudete tomu věřit, ale náš první host – jedna paní z Bavorska – ještě žije a právě včera mi volala. Říkala: Zlato, procestovali jsme celý svět, ale v srdci nám zůstala jenom Korčula,“ usmívá se paní Zlata.
Čím to je, že se k paní Zlatě její hosté vracejí i po 50 letech? „Důležité je, jak berete lidi. Někdy je úsměv a nabídnuté jablko mnohem víc než komfortní ubytování. A dobré slovo, jak se říká, dokáže otevřít i železná vrata,“ radí.
A recept na život? „Měla jsem krásné dětství a spokojené manželství. Trvalo 53 let. Ideální vztah samozřejmě neexistuje, ale bylo to šťastné manželství. Stačí porozumění, tolerance a jde to,“ shrnuje.
