Chorvatsko nestíhá registraci místních potravin

„Už toho moc nezmůžeme. Vyjednavači vyjednali to, co vyjednali. Podle mého názoru už stojíme před hotovou věcí a není mnoho možností, jak něco změnit. O všem teď už rozhoduje Brusel.“

„Co vyjednavači dohodli, to ve skutečnosti nikdo neví. Pravda je ta, že brandingem máme velké zpoždění,“ pokračuje v kritice Bunčič. „Takto jsme například neprošli se stolním vínem Prošek. I když připomíná ono italské prosecco, jsou dvě zcela odlišná vína. Zvlášť cizinci pak mohou být dezorientovaní. Když jsme u definování značek, poměrně málo se toho stihlo v celém prostoru střední a jižní Dalmácie. Istrie a Slavonie, na severu, jsou na tom lépe. Istrie uspěla s Malvazií a Slavonie s Graševinou.“

Nejen ve stolním víně, ale i v pršutu si Chorvatsko konkuruje s Itálií. Istrijský pršut teď definitivně dostal známku původnosti v Evropské unii, u dalmatského se to zatím nepodařilo, jak potvrzuje ředitel. „Pokud já vím, prošel pršut z Istrie a regionu Drniš. Ostatní pršuty teprve na završení procesu čekají,“ popisuje ředitel turistického sdružení župy Šinebsko-Knínské Šimo Vlašič.

Vlašič vidí ve vstupu do Evropské unie pozitiva i jistoty. „Hosté z Evropské unie budou mít snazší přístup do země, ale na druhou stranu, hostům z Ruska, Ukrajiny a z Turecka Chorvatsko zavede víza. Tato klientela činí asi 4 procenta našich hostů, což je někde kolem 500 tisíc lidí. Turismus se s víz y nesnáší. Takže přinejmenším první rok, dokud se nepodaří najít nějaký jednodušší způsob, zažijeme propad zájmu turistů z těchto zemí. Očekáváme, že víza asi polovinu z těchto hostů odradí.“ Popisuje chorvatská očekávání Šimo Vlašič.

Boj o pobřeží

Dalším sporným bodem, který úzce souvisí s jídelníčkem, jsou plody moře. Jaderské moře je jak známo spíše omezený vodní prostor a jeho bohatství je snadno vyčerpatelné. Před deseti lety se Chorvatsko rozhodlo své mořské bohatství začít razantně chránit a vyhlásilo jakousi pobřežní zonu. Smyslem bylo, zamezit například italským rybářům, aby v tomto prostoru lovili a své vlastní vody tak ochránit před sílícím tlakem italských rybářů. Slovinsko a Itálie proti tomuto rozhodnutí pochopitelně protestovaly. Ještě v říjnu 2003 prohlásila Rada EU, že chorvatské rozhodnutí odporuje principům evropské regionální politiky, a vyzvala k hledání kompromisu.

Evropská komise ústy svého tehdy italského předsedy Romana Prodiho vyzvala chorvatskou politickou reprezentaci, aby svůj krok ještě „zvážila“. Chorvatsko tedy změnilo taktiku a vyhlásilo v Jaderském moři Chráněnou ekologickou a rybolovnou oblast (ZERP), ovšem omezení rybaření zůstalo. Pod neutuchajícím tlakem EU a hrozbou Slovinska zablokováním přístupových jednání s Chorvatskem nakonec 4. června 2004 v Bruselu uzavřelo Chorvatsko s Itálií a Slovinskem dohodu, v níž se zavázalo, že omezení, která vyplývají ze zavedení zóny ZERP nebudou aplikována na členské státy EU.

Není tak divu, že leckterý rybář vám na potkání řekne, že se o rybí a další populace v Jadranu se vstupem do EU bojí. Není tak úplně od věci podezření, že se vám někdy na stůl může dostat mořský tvor, který může být z jiné oblasti Středozemního moře a ne úplně z Jadranu. Původnost potravin se tedy v Chorvatsku stává čím dál žádanější hodnotou. A nemusí jít jen o ryby a mořské plody, ale i o potraviny ze souše – maso, sýry, zeleninu, ovoce.

Bio ano, ale zahraniční

V případě malých chorvatských ekologických farem se většinou jedná o částečně soběstačná hospodářství, která produkují pro vlastní potřebu a přebytky prodávají přímo na farmě nebo na tržnicích, jsou to především čerstvé a snadno zpracovatelné výrobky jako je např. nakládaná zelenina. Existují i vinaří produkující ekologická vína, dále producenti ekologických oliv a farem zpracovávajících kozí mléko.

Z důvodu ztížených exportních podmínek a malého objemu produkce se na trh EU dostává z Chorvatska jen nepodstatné množství bioproduktů. V cizině se dostanou například vína z ekologické produkce a další výrobky, ale především ve specializovaných prodejnách. V Chorvatsku samotném se čím dál více do trendu dostávají bio trhy, které jednotliví výrobci objíždějí. Kromě hlavního města se pořádají například i ve Splitu.

Vyplatí se, si ekologické farmy vyhledat a podívat se přímo na místo. Příkladem mohou být výrobci sýrů na ostrovech Pag nebo Dugi otok. Naopak chorvatské prodejny nabízejí mnoho biopotravin z evropského zahraničí. Některé bioprodejny a supermarkety nabízí širokou škálu biopotravin, nicméně jen několik domácích. Podle slov zdejší potravinářské branže zájem chorvatských spotřebitelů o biopotraviny roste.

Chorvatsko je díky tomu zajímavým a rostoucím trhem, který se obdobně jako v Česku a Slovinsku rychle rozvíjí. Vstupem do Evropské unie se tak Chorvatsko připojuje k evropským standardům kontroly kvality biopotravin a trhy se propojují. Jak řečeno, platí to i pro produkci vína, jehož bio-nebo ekologická výroba má svá specifika. U vín pak Chorvatsko ne úplně stíhá registrovat jejich původnost, i když zrovna v přímoří rostou odrůdy, které prokazatelně nikde jinde nejsou.