Ivan Štern: Prezidentův fond na splácení státního dluhu

Chvályhodný je Zemanův příklad, že hodlá měsíčně až do konce svého funkčního období přispívat do fondu třetinou svého prezidentského platu. Chvályhodná je i výzva, aby se k jeho úsilí připojili hlavně lidé bohatí.

Tím bych s chválením skončil. I když nelze nepominout, že prezident tak dal najevo, že státní dluh je třeba postupně odstraňovat. Nabyl doslova obludných rozměrů. Bezmála dva bilióny korun.

Pokud bychom hledali původ českého zadlužení, musíme se vrátit do dob Klausových vlád a jejích specifických českých cest privatizace. Vedly k hrůznému nárůstu nedobytných úvěrových pohledávek, ohrožujících všechny tehdejší české banky. Současně si musíme připomenout jistou úchylnou finanční teorii, raženou neoliberály. Podle ní se stát může donekonečna zadlužovat pod podmínkou, že řádně splácí nabíhající úroky a ke splatnosti doběhlé jistiny. Předchozí závazky stát postupně umořuje pomocí nově získávaných úvěrů. Vesele tak před sebou valí kouli zadlužení. Sice poněkud bobtná. Bezprostředním krachem ale nehrozí.

Pro spravedlnost je třeba říci, že s praxí zadlužování začaly až socialistické vlády. Už tehdy Václav Klaus, kdykoli Zemanova vláda přišla do sněmovny s deficitním rozpočtem, varoval před pověstnými Zemanovými investicemi do infrastruktury, pořizovanými vládou na dluh. Ve skutečnosti podlamovaly rozvoj podnikání. Oslabovaly potenciál soukromého zápujčního kapitálu, tudíž i celé ekonomiky.

Východiska ze zadlužení, které překročí určitou hranici splatitelnosti a které se stane příčinou propadu důvěryhodnosti země na finančních trzích, jsou v zásadě dvě.

Devalvace domácí měny. Umělé radikální snížení směnného kurzu. Vede k nárůstu inflace a ke znehodnocení úspor prostých občanů.

Anebo tak zvaná reforma veřejných financí, kdy stát škrtá výdaje, kde se jen dá. Pozvolna se propracuje k nezadržitelnému propadu veřejného prostoru. Silnice začnou být plny výtluků. Zdravotní a sociální péče klesne na hladinu srovnatelnou s rozvojovou zemí. Zaostalost výbavy škol narůstá. Státní úředníci stále intenzivněji hledají způsoby, jak si bokem přivydělat. Říká se tomu vnitřní dluh. Ten účetní, zjevný se přesune do rozpadu země.

V obou případech je bit řadový občan. Buď přijde o úspory, anebo mu zůstanou zachovány, ale je nucen je uplatnit tam, kde by měl dostačovat příjem od státu, tedy formou úplatků, a ne tam, kvůli čemu střádal.

Jediní, kdo si budou mnout ruce, jsou bohatí. Ti, kteří zbohatli buď za Klause na dluh či později hlavně za Paroubka a Topolánka odsáváním veřejných peněz na soukromá konta, jemuž eufemisticky říkáme veřejné zakázky.

Zpátky k prezidentovi. V jedné věci má pravdu. Stávající státní dluh musejí splatit hlavně ti bohatí. A je jen na státu, jak hluboce se jim podívá do kapes. Peněz je tam stále dost.