Letní festivaly na obou stranách hranice

Rakouské město Kremže (Krems), ležící na Dunaji hodinku jízdy autem ze Znojma, je dějištěm stylově různorodých, ale vždy skvěle připravených festivalů, pokrývající široké spektrum žánrů, od alternativy přes vážnou hudbu až po world music. Sezóna každoročně kulminuje červencovou přehlídkou Glatt und Verkehrt, což znamená Hladce a obrace. Alegorický název naznačuje, že jde o kontrastní, ale přitom harmonické propojení zeměpisně vzdálených oblastí.

V téže době probíhá na naší straně rakousko-moravské hranice, v Náměšti nad Oslavou, žánrově spřízněný festival Folkové prázdniny. Ve srovnání s obrovitými akcemi jako je Sziget v Budapešti či Colours v Ostravě představují obě akce záležitosti spíše lokální a komorní – a přitom nabízejí ty nejvybranější hudební lahůdky z celého světa. Stalo se tradicí, že organizátoři obou paralelních přehlídek si některé z umělců navzájem "půjčují" - ale i tak se každý z festivalů drží vlastní koncepce a má specifické kouzlo: v Náměšti probíhají koncerty na zámku, v Kremži na zastřešeném dvoře místního vinařství. To může přinést nečekané překvapení. Před lety, když se k městu blížila prudká bouře, posloužily divákům i účinkujícím jako nouzový úkryt rozsáhlé vinné sklepy s bohatým výběrem místního ryzlinku i červených vín.

Vinařství Krems |foto: Winzer Krems

V pondělní Čajovně 1. července vám představíme účinkující obou festivalů. Poslouchejte od 19 hodin!

Londýnský písničkář Sam Lee navazuje na ty nejlepší anglické lidové tradice, vystupuje s nezvyklou kombinací trubky, houslí, cella, indického harmonia a letos v létě má velmi nabitý diář – kromě Náměště a Kremže vystoupí totiž na ostravských Colours i kousek za našimi severními hranicemi v Rudosltadtu. Zpěvačka Amparo Sanchez začala svoji dráhu v Barceloně se skupinou, jejíž název byl lehce žertovným propojením jejího křestního jména s psychiatrickou diagnosou, jmenovala se totiž Amparanoia. V jejích sólových nahrávkách slyšíme někdy vliv kubánské hudby, jindy reggae. Canzoniere Grecanico Salentino hrají žánr zvaný pizzica, rozšířený v jihoitalském regionu Salento. Vychází z rituálů, které navazovaly na předkřesťanskou éru a pomáhaly léčit kousnutí pavoukem tarantulí.

Cabezas de Cera |foto: Glatt und Verkehrt Festival

Velkým překvapením obou festivalů bude mexické duo Cabezas De Cera, Voskové hlavy. Ve výbavě má velmi nekonvenční nástroje, strunné i bicí, a hraje čistě instrumentální hudbu, kterou lze popsat jako experimentální zvukové krajiny.

Vizionář z Londýna - rozhovor se Samem LeeJedním z motorů britské scény jsou písničkáři, Sam Lee mezi nimi patří k objevům dekády. Díky svému debutu Ground of It's Own byl nominován na prestižní Mercury award, na podzim 2012 se stal největším překvapením veletrhu Womex. O to větším šokem je, že hudbě se věnuje pouhých 6 let, jeho původní profesí bylo totiž výtvarné umění.

Talent tohoto londýnského mladíka oslnil dokonce věhlasného producenta Joe Boyda, který stál před půl stoletím u začátků Erica Claptona, Pink Floyd či Boba Dylana: "Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných. Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete do romských tábořišť a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu." Tím, čím byl pro Dylana Woody Guthrie, se stal pro Sama Lee skotský bard Stanley Robertson z komunity "travellers", tedy cestovatelů, kteří se po generace drželi kočovného způsobu života. Jejich společenství na rozdíl od evropských Romů není definováno etnicky, ale životním stylem. "Pro nás v Británii jsou stejně důležití jako Indiáni pro Ameriku, praktikují svůj druh šamanismu promíchaný s křesťanstvím i archaickými rituály," říká Lee. Travellers jsou na britských ostrovech nositeli lidových písní, z jejich repertoáru čerpá už několik generací písničkářů. K žákům Stanleyho Robertsona, který zemřel roku 2009, patřil například jeden z nestorů britské scény a držitel Řádu Britského imperia, Martin Carthy. Sam Lee vystupuje s nezvyklou kombinací trubky, houslí, cella, indického harmonia a perkusí, jeho debutové album zvítězilo ve výroční anketě časopisu fRoots, a na Womexu natolik oslnil organizátory festivalu Colours of Ostrava, že není vyloučeno že v létě přijede poprvé do Česka. V repertoáru má hypnotické balady které přežily staletí: hrdina jedné z nich, venkovský šlechtic George Collins, se o zimní noci vrací na koni domů a cestou se mu přihodí tragické neštěstí. Příčinou jeho nemoci a následné smrti bylo, že během své cesty políbil vodní vílu, která se ho pak snažila stáhnout pod hladinu.

Sam Lee: Ground Of Its Own |foto: The Nest Collective Records

Jaký je tedy rozdíl mezi tím, když zpívá běžný britský folkař, a „traveller”?

Slyšel jsem řadu písní z Anglie, Skotska, Walesu a Irska, ale travellers se zpěvem od usazených lidí podstatně liší, je tam něco navíc, feeling, ostří, přesah za normální hranice vnímání. Stejná skladba má v podání romských zpěváků či travellers větší sílu, hlouběji vás osloví.

Pokud hudbu berete jako komunikaci, vidíte nějaké spojení s výtvarným uměním, vaší dřívější profesí?

Ano, vím, že malování je abstraktní vyjádření emocí a jistým způsobem navazuje na rituály. Když jsem před 6 lety objevil hudbu, zjistil jsem že abstrakce a propojení s rituály tam funguje ještě hlouběji, takže pro mě to byla docela snadná změna.

Hudba a písně mají ale nejblíž k vyprávění příběhů.

Stanley Robertson, můj hudební guru ze Skotska byl nejen písničkář, ale i vypravěč: pocházel z dlouhého rodu s uměleckými sklony, a dokázal se stejným zaujetím sdělit nějakou současnou anekdotu jako starý příběh, který se odehrál před staletími.

Jak jste se poprvé setkali? Takovíhle utajení velikáni bývají před veřejností často docela rezervovaní.

Když jsem ho poprvé slyšel z CD, myslel jsem si že už je dávno mrtvý, protože dnes už takhle nikdo nezpívá. Pak jsem se s ním setkal na festivalu, vystupoval v mrňavé místnosti kde bylo tak dvacet lidí. Po koncertě jsem za ním zašel abych mu poděkoval, a on - aniž bych mu to prozradil - poznal že jsem také zpěvák. Tihle travellers mají úžasnou intuici. Řekl mi, půjdeš se mnou - a já se nejdřív vylekal, ocitl jsem se v neznámé části země uprostřed neznámých lidí, ale Stanley mě bral jako člena rodiny. Uspořádal dokonce ceremonii aby mě ustanovil svým chráněncem.

Byl to romský traveller?

Jeho otec měl skutečně trochu romské krve, ale jeho rodokmen zjevně sahal až k těm nejstarším skotským kmenům, kteří v zemi žili ještě v době kamenné.

Na vašem webu se píše, že se vedle zpěvu zabýváte i spoustou dalších disciplin, například učíte umění přežít v divočině. Je vám bližší džungle nebo tajga?

Moji předkové jsou nejspíš z tajgy, do Anglie totiž přišli z Polska a Ruska, moje příjmení Lee vzniklo z polského jména Lipnicki, což je odvozeno od stromu lípy. Pokud mí předkové žili v lese, rád bych se tam vrátil.

Jak je to s písněmi, nacházíte vy je, anebo naopak přicházejí za vámi?

Dobrá otázka, ale na to abych podal dobrou odpověď jsem přece jen trochu mladý. Vím jen že písně si vás najdou i když to sám netušíte. Tak třeba některé z těch, které jsem se naučil před pěti lety, dokážu naplno ocenit až teď. Jsou také písně na které ještě nejsem připraven, ale vím, že jednou přijde den a ukážou na mě prstem: Same, teď je ten správný čas. Písně jsou jako přátelé. Každý ví, že nemůžete být přáteli se všemi najednou, a i ty písně do vašeho života přicházejí a odcházejí.

Není to podobné s nástroji? Jsou umělci, kteří se snaží počtem nástrojů ohromit, kdežto vy preferujete komorní a přitom hodně originální obsazení. Třeba indické harmonium připomíná koncerty sufijských zpěváků..

Shruti box, jak se mu někdy říká, je docela jednoduchý nástroj, ale má takřka lidské rysy: dýchá, čiší z něj radost, a dalším nenápadným nástrojem je brumle, kovová podkova kterou vložíte do úst, zvuk vzniká uvnitř vaší hlavy. Připadám si jako kdybych ten nástroj spolkl, je mi to daleko bližší než nástroje, které musím ovládat složitými pohyby.

Rozhovor vyšel původně v časopise Rock a Pop.