Ecce Homo - atentát na Františka Ferdinada d´Este

Když na jaře 1914 onemocněl císař František Josef, zdálo se vzhledem k jeho věku, že nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn je na dosah a že konečně započne zápas za obrodu říše. Do Františka Ferdinanda se totiž vkládaly značné naděje, pokud jde o jeho chuť reformovat Rakousko-Uhersko. Vyčítalo se mu později, že byl bigotní katolík, zastánce vlády pevné ruky, ale trochu se zapomínalo na to, že v zahraniční politice odmítal riskantní expanzivní politiku na Balkáně, nesouhlasil s plány na válku proti Itálii a Srbsku a v l. 1912/13 se zasadil o udržení míru s Ruskem. Tisk však vytvořil o následníkovi představu, že je hlavou válečné strany, která chce rozpoutat válku se Srbskem. To se pak paradoxně naplnilo, i když trochu jiným obsahem.

Logo|foto:Český rozhlas

V r. 1914 se František Ferdinand se chystal na manévry XV. a XVI. sboru, které se měly konat v Bosně. Anexe Bosny a Hercegoviny r. 1908 vyvolala nebezpečnou krizi a představitelé okupačních orgánů si tam nebyli jisti životem. Na balkánském území habsburské monarchie došlo od počátku století k řadě atentátů. Působilo tu hned několik spikleneckých organizací, z nichž nejznámější byla Sjednocení nebo smrt, známá spíše pod jménem Černá ruka. Jejím vůdcem a organizátorem byl plukovník Dmitrijević Dragutin, krycím jménem Apis, který sehrál zásadní roli již o 11 let dříve při spiknutí proti králi Alexandru Obrenovićovi. Když byl František Ferdinand před nebezpečím atentátu varován, odpověděl: "Vaše varování je zajisté oprávněné, já se však nedám zavřít pod skleněné víko. Náš život je v nebezpečí stále. Musím důvěřovat Bohu."

Logo|foto:Český rozhlas

Dne 19. června odjel arcivévoda s manželkou a dětmi z Konopiště do Chlumu u Třeboně. Tam zanechali děti a sami se zastavili na přátelské návštěvě u Haugwiců na Náměšti nad Oslavou a odtud pokračovali do Vídně. Tam se jejich cesty rozdělily, arcivévoda cestoval do Terstu a Puly, kde nasedl na loď Viribus Unitis. Jeho manželka jako pouhá kněžna Hohenbergová nesměla podle dvorního ceremoniálu na palubu válečné lodi, a proto se vydala o něco později vlakem přes Budapešť rovnou do Sarajeva, kde se na jeho okraji ubytovala v malých lázních Ilidža a čekala na manžela. Manévry proběhly dobře a 27. června se manželé opět setkali a vydali se inkognito na večerní procházku Sarajevem. Byli poznáni, pozdravováni a spokojeni. V neděli 28. června měl následovat oficiální program a padla poslední varování. Na ten den totiž připadl Vidov dan, výroční den porážky na Kosově poli 1389, den srbského státního smutku. Přesto v 9,45 vystoupil František Ferdinand d'Este z vlaku na sarajevském nádraží. Uvítal jej podle plánu vojenský velitel Bosny generál Oskar Potiorek. Následovala cesta k radnici, ale pak už neprobíhalo nic podle plánu. Nejprve zaútočil bombou Nedeljko Čabrinović, zranil na dvacet lidí, ale arcivévoda unikl. Rozrušen dojel na radnici, kde vynadal čekajícím městským hodnostářům. Pak se vydal do nemocnice, kam odvezli zraněného pobočníka Meriziho, aby se přesvědčil o jeho zdravotním stavu. Na zpáteční cestě u Latinského mostu došlo k nedorozumění. Český řidič Sojka zapůjčený i s vozem Gräf & Stift hrabětem Harrachem, jel podle původního plánu a když se podle příkazu gen. Potiorka otáčel, přišla chvíle Gavrila Principa. Mladý muž nebyl schopen mířit, takže první rána šla do dveří auta. Kulka je prorazila a smrtelně zranila vévodkyni. Zpětný náraz výstřelu zvedl hlaveň atentátníkovy zbraně a druhý výstřel mířil podstatně výše než výstřel první a kulka zasáhla Františka Ferdinanda. Než je dovezli do guvernérovy rezidence, byli oba po smrti. Záminka byla na světě, válka mohla začít. Hezký den!