Vyfoťte si Mléčnou dráhu

Mléčná dráha je úsek naší Galaxie, který se na noční obloze představuje v podobě stříbřitého pásu po celém nebi. Nejjasnější část Mléčné dráhy leží v oblasti Střelce a Štíra, která je bohužel v České republice viditelná sezónně v létě a jen nízko nad jižním obzorem. Hluboko pod ním lze pak v jižních končinách naší Země pozorovat úchvatné útvary temných mlhovin a Magellanova mračna. Naštěstí i severní polovina Mléčné dráhy ležící nad tímto centrem je také mimořádně pěkná. Právě v této době je pozorovatelná takřka po celou noc. Nejlépe je vidět hlavně v první polovině srpna, kdy po většinu noci vůbec neruší svit Měsíce. O něco hůře pak o měsíc později – v první polovině září. V té době ovšem nejvýraznější část stříbřitého pásu už za soumraku mizí pod obzorem. Proto využijte k počasím se nabízející srpnové noci.

Pokochání v temných parcích
Pochopitelně hlavním zádrhelem při touze spatřit a fotografovat Mléčnou dráhu je v České republice přemíra umělého světla produkovaného v husté síti menší i velkých měst. Pro letmé spatření stříbřitého pásu stačí povyjet několik desítek kilometrů za města, ovšem fotografické podmínky jsou v takové vzdálenosti stále stěží nedostačující. Vidět Mléčnou dráhu v takové kvalitě, jakou proklamují dechberoucí snímky ze světových přírodních parků, je u nás téměř nemožné. Naštěstí jen téměř. Noční obloha sice ve střední Evropě ve všech místech trpí umělým jasem noční oblohy, v některých českých lokalitách je však tento defekt na minimu. Obecně nesmírně krásná a relativně dostupná noční obloha září v jižních a západních Čechách podél Šumavy a Novohradských hor. O něco hůře jsou na tom Orlické hory a Vysočina. Jsou však i lokality k tomuto přímo určené. Iniciativou mnohých ochránců přírody i astronomů vznikly prozatím dvě oblasti tmavé oblohy, a to v Jizerských horách (2009) a v Beskydech (2012). Tyto parky jsou chráněny speciálně upraveným zákonem, který v jejich okolí napomáhá omezit nepříjemný vliv světelného znečištění. Do všech těchto českých oblastí můžete za noc pod krásnou Mléčnou dráhou bez obav vyrazit.

Mléčná dráha a airglow v Chile|foto: ESO

Tma jak v pytli? Ale kdepak…
Možná si říkáte, že v místech s naprosto tmavou oblohou se v noci nemůžete ani projít po cestě. To je problém vnímání dnešní „světelným luxusem“ ovlivněné generace. Ona i nejtmavší oblast na světě totiž umožňuje v noci pod širým hvězdnatým nebem vidět na krok. Nejde o to, že pohasnutím světel už zčerná obloha a jsou vidět hvězdy. Cesta daleko od měst přináší možnost strávit čas pod nočním nebem, v němž zemská atmosféra nerozptyluje světlo odspodu – z měst, ale naopak propustí jas hvězdnatého koberce noční oblohy nad ní a rovněž ukáže přirozenou zář v atmosféře známou jako airglow. Takže jakmile si v několika sekundách či minutách lidské oko po zhasnutí baterek navykne na noční tmu pod hvězdami, poklesne mu jen čelist úžasem. Nebude černočerná tma, vlastně bude dost světla. Na nebi vyniknou oproti městské obloze tisíce hvězd. A přítomnost Mléčné dráhy celý zážitek mnohonásobně umocní.

Trošku složitější focení
Vytvořit portrét noční oblohy s Mléčnou dráhou vyžaduje poněkud preciznější přístup než u denní fotografie – ať už krajiny nebo reportážního snímku. Noční obloha je totiž tmavá a je zapotřebí delších expozic. Navíc se pomalu natáčí vlivem zemské rotace, takže pro pořízení snímku musíte být vybaveni buďto montáží s pohonem nebo vhodnou metodou pro zpracování většího množství krátkoexpozičních snímků. Navíc při možnosti zvolit vyšší citlivost u pokročilejších zrcadlovek rovněž stoupá množství nehezkého šumu na fotografii. Na internetu najdete množství diskusních fór či specializovaných stránek zabývajících se problematikou nočního focení. A taky mnoho cest, jak takový úchvatný snímek pořídit. My se zaměříme na začátečnický tip, který ve vás může případně rozpálit vášeň k nočním snímkům a složitější postupy se pak naučit samostatně.

Řekněme, že chceme pod tmavou oblohou vyfotit úsek Mléčné dráhy s pokud možno bodovými hvězdami a máme k tomu jenom stativ, zrcadlovku a nějaký širokoúhlý objektiv. A snímky se pořizují pokud možno do bezztrátového formátu RAW. Nejprve musíme zjistit, jaký čas a jakou citlivost nastavit. Čas volíme mezi 15-30 sekundami podle typu objektivu a jeho záběru – čím je objektiv širokoúhlejší, tím lze pořizovat delší expozice a hvězdy se budou zdát stále více méně bodové. Citlivost ISO volíme podle toho, kolik si můžeme dovolit na foťáku, ale neměla by být až příliš vysoká pro co nejvkusnější následné zpracování. Určitě ne méně jak třeba 800 ISO. Poté zamíříme do vybrané oblasti oblohy, doostříme, přicloníme alespoň o jeden stupeň a začneme pořizovat sekvenci 30-60 obrázků za sebou. Po této sekvenci zakryjeme objektiv krytkou a pořídíme několik desítek tmavých snímků za stejné citlivosti a expozice, tzv. darkframy.

Zbytek nechte na počítači
Nyní máte sadu obrázků. A teď co s nimi? Na internetu existuje několik programů, které s pořízenými daty vykouzlí až neuvěřitelné. Pořízením sady snímků s oblohou jste totiž získali data, která programy umí složit na sebe tak, jako byste celou dobu fotili jedinou expozici. Tmavé snímky zase slouží k odečtení šumu při vysoké citlivosti. Obě sady v počítači uložte a převeďte dávkovou konverzí do formátu TIFF, například přes volně šiřitelný program Irfan (http://www.irfanview.cz/). Poté si stáhněte důmyslný francouzský program Deep Sky Stacker (http://deepskystacker.free.fr/english/index.html), rovněž zadarmo a navíc i s češtinou, který vás krůček po krůčku provede tím, jak obrázky postupně nechat ocejchovat, vhodně zpracovat a rovnou vám i nabídne výsledek. S výsledným obrázkem si ještě musíte chvíli hrát, ale je to velký krok k tomu, jak docílit krásných snímků Mléčné dráhy. A pokud vás to chytí, tak vězte, že toto jsou jen vrátka do světa neomezených možností stále se rozvíjející astrofotografie.

Mléčná dráha v Austrálii|foto: Petr Horálek

Krůček od strhujícího videa
Když už pořizujete takovou sadu snímků a máte pořád dost energie v akumulátoru fotoaparátu, nechte jej fotit o něco déle. Třeba dvě-tři hodiny. Foťák vám pořídí stovky snímků, které pak můžete zužitkovat ještě jiným způsobem. Když si totiž snímky následně stáhnete do počítače a převedete na vhodný formát pro vhodný program (s pomocí Irfanu například na obyčejný JPG), můžete je použít jako jednotlivá políčka kinofilmu. Samozřejmě až na to, že film si uděláte v počítači. Opět existuje řada vhodných programů, např. Startrails (http://www.startrails.de/), který umí pohyb hvězd jak nasčítat v jejich pohybu do majestátných křivek, tak nasázet jako obrázky za sebe do videa. Důležité je nastavit seřazení alespoň 25 snímků za sekundu (formát PAL) a nastavit u tvorby videa vyšší rozlišení. A po několika minutách se před vašimi zraky začne otáčet obloha i s Mléčnou dráhou. A experimentům se meze nekladou, takže nakonec můžete docílit i podobného videa jako je toto:

Video: Krása v temnotě