Alena Zemančíková: Ostrov není jen město sorely

Chtěla bych pozvat posluchače na návštěvu do málo známého, ale počtem historických památek i kulturních zajímavostí naprosto výjimečného města pod Krušnými horami, do Ostrova nad Ohří – německy se jmenoval Schlakenwerth. Ostrov je zvláštní, rozdvojené město – jedna jeho část je spojena s poválečnou těžbou uranu, souvisí s ní i neblaze proslulá Věž smrti a také stavební komplex, jemuž vévodí monumentální kulturní dům, postavený ve slohu socialistického realismu par excellence. Dnes je tato část města rovněž památkově chráněná jako čistý příklad sorely, tehdejší architektury a urbanismu.

V době, kdy se zmíněná část města budovala, jiná, o níž chci mluvit dnes, chátrala a upadala. Starý Ostrov je totiž historickým komplexem, kde najdeme stavby od románských po klasicistní, středem starého města je nádherný park, jímž protéká křišťálový potok Bystřice a uprostřed parku stojí ranně barokní letohrádek, kde je momentálně k vidění výstava malíře Michala Rittsteina.

Na protilehlých stranách parku stojí dva druhy stavebních souborů – na jedné straně zámek a tzv. Palác princů, nedávno po rekonstrukci nově otevřený, je tam umístěna městská knihovna. Na této straně je také nádherná Bílá brána, která je mistrovským dílem barokních kameníků, ta je ze Starého Ostrova asi nejznámější. Druhým komplexem, k němž přejdeme přes park, je soustava tří kaplí, kostela Zvěstování Panny Marie a budovy někdejšího piaristického kláštera. Nemáme čas se podrobně zabývat jednotlivostmi, ale ujišťuji posluchače, že každá ze tří kaplí má uvnitř jinou expozici, z níž se návštěvník dozví vše, o čem nemám čas tady mluvit. Jen chci připomenout, že citlivá oprava a úprava starého Ostrova získala ocenění Stavba Karlovarského kraje za rok 2013.

O obnovu a poznání historie města se od převratu stará Spolek pro starý Ostrov, občanské sdružení, které pečuje nejen o ostrovskou historii, ale i o vztahy města s partnerským městem Rastattem v Bádensku. Tento spolek se rozhodl zdokumentovat dějiny ostrovské porcelánky PULS, tedy Pfeiffer a Löwenstein, která byla v roce 1945 znárodněna a po roce 1948 ukončila výrobu. Rodina Pfeifferova byla odsunuta do Německa, židovská rodina spolumajitele Löwensteina skončila v nacistických vyhlazovacích táborech.

Od konce 19. a zejména ve 20. století ovšem patřila ostrovská porcelánka k technologicky i esteticky progresivním firmám, které hladce konkurovaly dalším karlovarským a severočeským porcelánkám. Její návrháři byli v kontaktu se slavným uměleckoprůmyslovým ateliérem Wiener Werkstätte, ostrovský porcelán se uplatňoval na mezinárodních výstavách. V klášterním areálu, konkrétně v kostele Zvěstovávání Panny Marie, je součástí expozice i porcelán značky PULS.

Členové ostrovského Spolku shromáždili sbírku z darů, aukcí, starožitnických obchodů a zejména tím, že vzbudili zájem občanů, kteří prostě prohledali své příborníky a půdy, chalupy a kredence, a mnohé krásné kousky značky PULS objevili mezi dosud užívaným nádobím nebo dekorativními předměty.

Sbírka vypovídá nejen o jistém doprovodném znaku životního stylu minulého století, ale – podobně jako všechny ostatní objekty Starého Ostrova – vypráví i dějiny města. Industrializace Podkrušnohoří byla důležitou historickou etapou po těžbě stříbra, byly tu suroviny, zejména kaolín, voda, dřevo, uhlí jako palivo do pecí, od roku 1873 železnice, a mezi chudým obyvatelstvem horského kraje levná pracovní síla. Příběh porcelánky PULS také připomíná, že v nynější České republice spolu žili pohromadě Češi, Němci i Židé, že pohraniční oblasti prosperovaly a rozvíjely se i v kulturním smyslu. To všechno, bohužel, dostalo strašlivou ránu nástupem nacismu a pak komunismu. „Malé dějiny“ porcelánky Pfeiffer a Löwenstein tak dokumentují dějiny velké, a proto si v Ostrově nad Ohří si uvědomíme skutečnosti, které by nás třeba v Praze v Uměleckoprůmyslovém muzeu nenapadly.