Pařížané už mezi sebou nechtějí bohaté exdiktátory. Nejvíce kostelů se dnes staví v Rumunsku

Až donedávna byla Paříž bezpečným úkrytem pro kleptokraty ze všech koutů světa, píše britský nedělník Sunday Times. Teď to ale z ničeho nic přestává platit. Nejnovější obětí je jedna z nejbohatších žen planety. Město nad Seinou se rozhodlo, že už nechce poskytovat azyl pochybnému majetku despotů. Francouzská policie totiž provedla razii v několika nemovitostech Gulnary Karimové, dcery uzbeckého diktátora Islama Karimova. Vyšetřovatelé pátrali po důkazech o praní špinavých peněz a úplatcích. Prohledali přitom zámeček Groussay u Paříže, vilu na Riviéře a luxusní byt v 16. pařížském obvodu.

Podobná razie nebyla v Paříži první. Loni zabavili strážci pořádku dům Teodorina Obianga, syna bývalého prezidenta Rovníkové Guineje. Letos v červenci pak vydražili jeho vozový park v přepočtu za 72 milionů korun. „Od haitského diktátora až po středoafrického císaře a kanibala Jeana Bedela Bokassu Francie nabízela diktátorům bezpečné a komfortní útočiště, pokud byli doma odstaveni od moci,“ píší Sunday Timesy. Nyní však obyvatelé 16. obvodu bouchli do stolu a řekli, že zloděje, masové vrahy a válečné zločince v sousedství nechtějí. „Francie nechce být útočištěm despotů. Nechceme mít v sousedství lidi s rukama od krve, kteří rozkradli vlastní země a užívají si u nás zločinně nabytého majetku,“ říká radní David Alphand.

Společně s dalšími radními se obrátili na prezidenta Francoise Hollanda s peticí, v níž požadují zabavení nemovitostí Rifáta Asada, strýce nynějšího syrského diktátora, který už přes dva roky vede brutální občanskou válku s opozicí. Rifát je znám pod přezdívkou „řezník z Hamá“. V roce 1982 řídil v tomto městě na řece Orontes masakr, který nepřežilo 20 tisíc lidí. Od roku 1984 je v exilu, ale ani tyto znepokojivé informace nezabránily, aby si nedávno nekoupil na Fochově třídě nemovitosti za 1,8 miliardy korun.

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Francois Hollande|foto: ČTK/AP, Jacky Naegelen,ČTK

Vyšetřování jednačtyřicetileté Gulnary Karimové, která má mnohamiliardový majetek a podniká v parfumériích i nemovitostech, začalo ve Švýcarsku. Tam policie odhalila její pokusy prát špinavé peníze prostřednictvím švédsko-finské telekomunikační společnosti TeliaSonera. Firma uplácela nejmenovanou ženu s těsnými vazbami na Karimovou, aby si zajistila mobilní licenci v Uzbekistánu. Švýcaři kvůli tomu zmrazili jmění ve výši 16,5 miliardy korun. Červnová razie v nemovitostech Karimové proběhla právě na žádost švýcarské prokuratury. Francouzi se pak už nemohli tvářit, že se nic neděje, a rozjeli vlastní vyšetřování. Karimová se pomocí rodinných vazeb domohla k většině majetku v Uzbekistánu, ovšem přátelí se například i s hercem Gérardem Depardieuem. Neobvyklá dvojice společně nazpívala zamilovanou píseň, s kterou se pokusila proniknout na americký hudební trh. Reklama ji inzerovala pod přezdívkou Guguša coby „mimořádně exotickou uzbeckou krasavici“.

Politologové však upozorňují, že Gulnara zcela vážně pomýšlí na dynastické vládnutí – chce převzít moc po svém pětasedmdesátiletém otci, který je obviňován z brutálního potlačování opozice, včetně střílení nepřátel či jejich zabíjení vařením zaživa. Podle nedělníku jsou francouzští politici tradičně přespříliš zdvořilí vůči diktátorským rodinám, zejména pokud problematičtí přistěhovalci kromě nákupu nemovitostí přispívají na místní volební kampaně. Teprve v poslední době se to začíná měnit.

„Lidé mě bombardují dotazy, co s tím udělám,“ říká radní Alphand. „Myslíte si, že by obyvatelé londýnské Chelsea jásali, kdyby zjistili, že se k nim nastěhoval Kim Čong-il?“, dodává zastupitel. Šestnáctý pařížský obvod, zvaný také obvod Passy, bývá přezdíván „pilíř civilizace“ a patří k bohatším čtvrtím s velmi vysokými nájmy. Obvod je pojmenován po bývalé vesnici Passy, která byla v roce 1860 začleněna do Paříže. Patří sem i Bouloňský lesík na západě. V obvodu sídlí přes 90 diplomatických zastoupení, což je více než 40 procent všech misí ve Francii. Obvod je známý rovněž tenisovým areálem Rolanda Garrose, na kterém se hraje French Open. K slavným obyvatelům patří například exprezident Sarkozy se svou manželkou Carlou Bruniovou.

Ne vše je ale v Passech nádherné. Pozemek Rifáta Asada se proměnil v neoficiální skládku, plnou bezdomovců a pobudů. „Výrostci tam pořádají divoké noční párty,“ stěžuje si radní Laurence Dreyfuss. Podle něj lidem vadí také velké množství bezpečnostních kamer. „Obyvatelé si stěžují, že jsou sledováni dnem i nocí. Pikantní je to zejména na Fochově třídě, kde za války sídlilo gestapo,“ dodává zastupitel. Karimová si nyní musí připadat, že je také na ráně. „Bude ráda, když zachrání aspoň něco ze svého majetku,“ končí Sunday Times.

První dáma aukčních síní pochází z Kataru

Šajcha Al Majasa se pokouší o malou revoluci ve světě umění – z maličkého Katarského emirátu chce tato třicetiletá sestra nového emíra udělat kulturní metropoli Blízkého východu. Podle britského deníku Times je tato dáma, plným jménem Al Majasa bint Hamád bin Chalífa Al Sání, podle prestižního týdeníku Economist nejvlivnější ženou v uměleckém světě. A to přesto, že se sama neúčastní společenských událostí, nevečeří s jinými sběrateli, na aukce sama nechodí a nenavštěvuje ani vernisáže. Rozhodující je, že miluje – a především nakupuje – umění. Fascinují ji zejména abstraktní obrazy či konceptuální umění Damiana Hirsta. Odmítá jedině akty – na to musí být v muslimské kultuře velmi opatrná. Coby předsedkyně Svazu katarských muzeí vytváří sbírku, jakou si donedávna neuměl nikdo představit.

Aukční expert Philip Hoffman odhaduje, že emirát má na trhu s uměním více než poloviční podíl na blízkovýchodním obratu – ročně tedy nakoupí umělecká díla v přepočtu za 39 miliard korun. V roce 2011 například Katar vymanévroval v dramatických aukčních bitvách potenciální kupce Cézannových Hráčů karet. Plátno se nakonec vydražilo v přepočtu za 4,7 miliardy korun a stalo se tak vůbec nejdražším obrazem, zakoupeným na aukci. Za obraz Marka Rothka Bílý střed zaplatil Katar v roce 2007 jeden a půl miliardy korun, což je více než trojnásobek ceny, dosud nabízené za umělcova díla. Ihned zazněly výtky, že Katařané pokřivují nastavené ceny. „Až Katar nakoupí, co chtěl, a skončí s akvizicemi, na trhu za sebou nechá obrovskou díru. Tu nebude možné zaplnit,“ tvrdí newyorský dealer s uměním David Nash.

Tyto obavy se opět vynořily, když vyšlo najevo, že emirát zakoupil loni od soukromého velšského majitele Picassovo Dítě s holubicí. Úřady dokonce uvalily na obraz dočasný zákaz vývozu, aby daly šanci případnému britskému zájemci katarskou nabídku „přebít“ ve férové aukci, ale marně. Šajcha nakupuje podle Timesů jako o život, aby sbírky v metropoli Dauhá zastínily galerie v blízkém emirátu Abú Dhabí. Není pochyb, že tyto dvě lokality brzy odsunou z prvních příček Louvre i Guggenheimovo muzeum. V Dauhá v posledních letech vzniklo nové Národní katarské muzeum, Muzeum islámského umění a Arabské muzeum moderního umění, přičemž další se prý staví.

Během nadcházejícího podzimu se v Dauhá objeví velká retrospektivní výstava Damiena Hirsta, nazvaná Relikty. Mimo jiné bude k vidění jeho Jarní ukolébavka, kterou emirát koupil v roce 2007 za 291 milionů korun, čímž vytvořil rekord v ceně zaplacené za dílo žijícího evropského umělce. Šajcha Al Majasa je známá velmi diferencovaným vkusem – miluje západní i arabské umění, impresionisty i moderní evropské a americké tvůrce. Podle expertů má však mimořádný cit pro to, co je kvalitní a atraktivní. „Navštěvuje umělce v ateliérech. Mluví s nimi a bere to naprosto vážně,“ tvrdí Myrna Ajadová, šéfredaktorka prestižního katarského magazínu o umění. K lásce k umění si prý emírova sestra našla cestu během studií na Dukeově univerzitě v americké Severní Karolíně, kde nadšeně navštěvovala všechny místní galerie.

Katarské akvizice je přitom těžké zmapovat. Na světových aukcích je pořizuje síť zprostředkovatelů a kupců, například Philippe Ségalot, Franck Giraud či v poslední době Guy Bennett. Pro koho obrazy pořizují, nelze až na výjimky ověřit: například koupě slavného Munchova Křiku byla zcela utajená. Šeptá se však, že obraz si nechala koupit právě šajcha Majasa.

Rumunsko draze platí za horečné stavění kostelů

Rumunsko se nachází uprostřed nebývalého stavebního boomu – každý měsíc je zkolaudováno nejméně deset nových bohoslužebných sálů, kostelů či modliteben. „Kromě toho pomalu roste ze základů také jedna obrovská katedrála,“ píše na svém webu BBC. Náklady na stavbu kostelů však začínají mnoha Rumunům vadit. Koneckonců jde o jednu z nejchudších zemí Evropské unie, a peníze na svatostánky jdou z peněz daňových poplatníků.

„Pokud někdo cestuje Rumunskem ze severu na jih, nepřestane vycházet z údivu nad pestrou nábožensko-architektonickou podívanou,“ upozorňuje BBC. Ať se návštěvník podívá kamkoli, všude rostou ze země jako houby po dešti kostely – malé, velké, středověké, moderní, s pozinkovanou střechou, dřevěné, pomalované – každý je nějak originální. „Cestou po rozbitých děravých cestách, které tyto náboženské stavby spojují, začnete dříve nebo později kroutit hlavou nad jejich množstvím,“ přiznává reportér BBC. Od pádu komunismu v roce 1989 se pustila do velké stavební ofenzívy zejména pravoslavná církev. Drtivá většina Rumunů – na 90 procent – se hlásí právě k východnímu ritu. Toho po pádu Ceausesca využili patriarchové a zahájili obrovské stavební úsilí. Rozestavěli mimo jiné obrovskou katedrálu v centru Bukurešti. Podle plánů bude katedrála Spasení lidu nejvyšší náboženskou stavbou v jihovýchodní Evropě, a převýší dokonce bizarní a obří Palác lidu, postavený bývalým diktátorem.

Rumunsko je podle BBC silně náboženskou zemí. „Všude jste svědky nějakých obřadů. Ikony jsou na každém rohu, a na den svatých Konstantina a Eleny se věřící dokonce nevejdou do kostelů a účastní se bohoslužeb pod širým nebem před svými svatostánky,“ píše reportér. Čím více kostelů se však staví, tím ostřejší pochybnosti zaznívají nad nerozvážným plýtváním prostředků. Hlavním kritikem je výřečný poslanec a šéf Strany zelených Remus Cernea. „V Rumunsku existuje velký problém, a tím je vztah mezi církví a státem. Nemám nic proti stavebním aktivitám věřících, pokud ovšem budují za své a nikoli z veřejných peněz. Naše země jich rozhodně nemá nazbyt,“ řekl BBC.

V roce 2009 musel zachraňovat Rumunsko před státním bankrotem Mezinárodní měnový fond, ale stát přesto dává pravoslavné církvi každoročně miliony eur. Jen na platy duchovních je to hodně přes sto milionů eur ročně, a mnoho dalších milionů jde na zmíněné stavby či rekonstrukce chrámů. Do církve plynou peníze i na místní úrovni – dotují ji radnice, státní podniky a sami věřící. Je příznačné, že na žádném ministerstvu nikdo ani přibližně netuší, kolik peněz dostávají pravoslavní každým rokem. Remus, který předložil návrh zákona, upravujícího financování církví, je přesvědčen, že štědrost státu vůči věřícím ničemu neprospívá.

Kostel rumunského kláštera Nămăieşti je postaven ve skále, v níž podle pověsti apoštol Ondřej zanechal ikonu, kterou namaloval apoštol Lukáš podle skutečné tváře Bohorodičky|foto: Jana Šustová

„Evidujeme mnoho případů, kdy politici dotují místní kostel, a tamní pop pak z kazatelny vyzývá své ovečky, aby volili jejich stranu. Také rekonstrukci či výstavbu kostelů provádějí velmi často firmy, které mají blízko k politikům. Jsou to zacyklené peníze, které obíhají v rámci jedné party, v níž ruka ruku myje,“ dodává Remus. Podle expertů souvisí růst církve na úkor státu s dekádami komunistické perzekuce. Za Ceausesca byly desítky historických chrámů strženy, a vedení pravoslavné církve silně kolaborovalo s režimem, aby si zachránilo kůži.

„Za vlády komunistů bylo z kostelů vyhnáno mnoho lidí, a tak jde dnes o přirozený návrat tam, kam odjakživa patřili,“ míní profesor Liviu Andreescu, který se zabývá vztahy mezi církvemi a státem. Podle něj kolaborace církví s komunisty vytvořila silný precedens pro nynější spolupráci kněží s politiky. Ministr pro náboženské záležitosti Victor Opaschi přiznává, že „volební“ spolupráce politiků s pravoslavnými duchovními se mu vůbec nelíbí. „Z nedávné historie jsme zdědili obrovské problémy. Komunisté ovládli církev a sebrali jí veškerý nemovitý majetek. Stát se to nyní snaží kompenzovat a vrátit aspoň část z toho, co bylo věřícím odňato,“ dodává Opaschi. Na platy popů přispívají i věřící, a duchovní často obcházejí farníky a prosí je o příspěvek.

Své o tom ví pop Casian Pandelica, který před časem odmítl biskupovu žádost, aby ve své 800členné farnosti vybral 50 tisíc eur na obnovu kostela ve vesnici Reviga. Nějaký čas panovalo mezi duchovním a jeho nadřízeným napětí, až nakonec vyvrcholilo agresivní policejní razií. Pop je přesvědčen, že na něj zásahovou jednotku poslal nadřízený. I když byl nakonec Pandelica exkomunikován, lidé stojí při něm a on slouží liturgii v improvizovaném svatostánku. Odsvěcený pop má logicky velké pochybnosti o finanční motivaci svých bývalých šéfů, protože pro lidi prý nedělají téměř nic. Není vyloučené, že peníze ze sbírek končí v jejich vlastní kapse.

Reportér BBC nakonec až v dalekém Moldavsku vyzpovídal jediného vysokého církevního představitele, který s ním byl ochoten mluvit – arcibiskupa Pimena. Muž s moudrým a osvíceným výrazem ve tváři je v celém Rumunsku vyhlášen coby autenticky duchovní osobnost. BBC přiznal, že ne všichni kněží dávají lidu to, co by měli, odmítl však výtku, že pravoslavná církev nedbá o společnost. „Kdybychom rozdali všechny peníze, za něž stavíme kostely, stejně by to nepomohlo ani třetině chudých,“ říká vysoký představitel. Podle něj jsou nové chrámy velmi potřeba, a navíc se staví za minimální náklady.

Pimenovi se však nepodařilo rozptýlit pochybnosti ohledně stavby nové katedrály v Bukurešti. Tamní patriarcha žádá nové a nové sbírky, a stále více občanů je proti. Drtivá většina mládeže v metropoli nechce mít s církví nic společné, a ráda by peníze investovala do infrastruktury. Na venkově to však vypadá jinak. Religiozita je tam hluboce zakořeněná, v každém rohu skromných domácností jsou vidět ikony. „Prominentní postavení církve v rumunské společnosti je faktem, s nímž je třeba počítat. Stavět se hned tak nepřestane,“ končí BBC.

Ve Vietnamu musí vyučovat marxismus zdarma, jinak by neměli studenty

„Problémy se školným znají i studenti v komunistickém Vietnamu,“ píše BBC. V poslední době jim poplatky začaly vadit natolik, že se přestali hlásit na univerzity, kde se učí marxismus a ideologie legendárního vůdce země Ho Či Mina V metropoli. Premiér Nguyen Tan Dung proto podepsal zvláštní dekret, jímž osvobodil budoucí marxisty od povinnosti platit školné. Stejné úlevy se dočkali také studenti medicíny, kteří se zaměří na léčbu tuberkulózy, lepry či duševních chorob. A pokud někdo projeví zájem o studium tradičního vietnamského divadla a opery, může počítat se školným sníženým.

Na vietnamské univerzity se každoročně hlásí na 800 tisíc mladých Vietnamců a Vietnamek. Pro velký zájem jich však uspěje jen 300 tisíc. V komunistickém Vietnamu se platí na státních školách roční poplatek v přepočtu od pěti do sedmi tisíc korun, na prestižních soukromých univerzitách to však může být až 110 tisíc korun. Vietnam zavedl školné v polovině 90. let, zpočátku však bylo podstatně nižší než dnes.

Vietnamské ženy|foto: Fotobanka stock.xchng

V posledních letech studijní náklady způsobily především prudký úpadek zájmu o studia „vědeckého komunismu“, a to i přesto, že značná část vietnamské společnosti zůstává na své marxistické dědictví hrdá. Rektor Univerzity společenských věd z Ho Či Minova města Pham Tan Ha přiznal v rozhovoru pro místní tisk, že získat studenty pro marxismus-leninismus a Ho Či Minův odkaz je stále těžší. V téměř 88milionové zemi univerzita počítá se 120 studenty ročně, už několik let se jí však tento plán nedaří plnit. „Museli jsme snížit očekávání i nároky u přijímaček,“ přiznal rektor deníku Thanh Nien. Vietnamští studenti se podle něj vyhýbají tomuto předmětu, protože se bojí, že by nenašli po promoci žádné uplatnění. Na stránkách vietnamské BBC je pod tímto článkem záplava komentářů ve vietnamštině – uživatel s pseudonymem Hot Ga například tvrdí, že pro studenty marxismu není obtížné sehnat po absolutoriu práci – je to prý zcela nemožné!