Kněz se svěřoval spoluvězni, který na něj donášel. Ovšem i příběh agenta StB je silná káva

Týden ho drželi zamčeného na úřadě, kde ho tloukli. Jeho syn Václav v té době sloužil na vojně. Když se o otcově martýriu dozvěděl, napsal mu posilující dopis: „Neboj se tati, stejnak jednou vydláždíme Václavák lebkama komunistů.“ Dopis zadržela vojenská cenzura.

Otec krátce po propuštění zemřel na infarkt, jeho oba syny, bratra, tetu i místního faráře, který jim pomáhal, zavřeli na mnoho let do vězení jako údajné vatikánské špiony a velezrádce. Václav se dlouho domníval, že za tragédii svých blízkých nese částečně odpovědnost.

Když se otevřely po roce 1989 archivy StB, ukázalo se, že podstatné informace z něj dostal ve vazební cele jeho spoluvězeň Josef Lněnička, také někdejší politický vězeň, práskač pod krycím označením A203. I on má pozoruhodný osud.
Osmnáctiletý Václav Teplý opustil rodiče a svoji dívku a odjel do Prahy studovat stavební fakultu. Ubytoval se na Salesiánské koleji. Tvrdý režim ranního vstávání, modliteb a studia mu vyhovoval.

Rozhodl se stát se řeholníkem a knězem. Jeho otec, strýc i bratr zatím tajně obnovovali zakázanou Křesťanskou demokratickou stranu. Věřili, že až jednou přijdou svobodné volby, uspěje právě tato nekomunistická partaj.

Sbalte si ranec, brzy bude tanec

Zhruba ve stejnou dobu se ve vesnicích Budislavy a Proseči dala dohromady parta čtrnáctiletých a patnáctiletých kluků. Vedl je nejstarší bojovně naladěný ostatními respektovaný devatenáctiletý řeznický učeň Josef Lněnička.

Skupina nejdřív psala nápisy po zdech a rozhazovala po kraji letáky s hesly: „Celý svět se směje, kam to komunismus spěje“ nebo „Komunisti, sbalte si ranec, brzy bude tanec“. Protože viděli, že to nikam nevede, zorganizovali ostřejší akce.

Začali si říkat Jánošíci. Sehnali si pistole, samopal, dokonce i granát. Německé zbraně, které se dlouhé měsíce po válce nacházely po lesích a loukách, si někteří lidé tajně schovávali. V noci kluci rozstříleli okno místopředsedovi místní KSČ jistému Matěji Čoudkovi.

Václav Teplý dnes|foto: Post Bellum

Dorostenci přepadali a strašili sebejisté a povýšené funkcionáře KSČ, protože se styděli za své ustrašené rodiče, kteří hromadně vstupovali do JZD a KSČ, doma však na režim nadávali. Některý ze skupiny se svěřil rodičům, někdo další vedl silácké řeči v hospodě, že teď mají komunisté „naděláno v kalhotách“.

Povídačky se donesly i ženě okresního tajemníka Kladivovi, která svému muži sdělila, že se na něj chystá atentát. Ten vyděšený povolal krajskou STB. Policisté během pár dní zjistili, kdo za akcemi stojí a rozhodli se vykonstruovat další monstrproces s desítkami režimu nepohodlných osob.

Mladíci právě zasedali ve své klubovně na samotě a připravovali plán na další akci, když dovnitř vtrhl oddíl po zuby ozbrojených policistů. Přede všemi surově ztloukli Josefa Lněničku, který se podle svědectví rozplakal a prosil o milost.

Děti skončily v ústavech pro mladistvé. Josefa mučila StB ještě několik měsíců. Nutili ho, aby se doznal a udal desítky dalších „velezrádců“. Mladičký Josef nedokázal vzdorovat a s estébáky spolupracoval: „To bylo strašný, strašný, co se mnou dělali. Zatáhli mě do podzemí. Jen pryčna místo postele, kýbl na záchod. Strašný smrad,“ popisuje Lněnička místo, kde strávil nejméně tři měsíce.

Tady mu vyhrožovali smrti, nakonec u soudu dostal dvacet let, které si měl odpykat v nejhorších věznicích té doby: Leopoldově a Mírově.

Nářek tety ho zlomil

Václava Teplého zatkli v roce 1955. Dopis, který psal svému otci z vojny, nehrál rozhodující roli. Estébáky, kteří sledovali skoro celou jeho rodinu, zajímali jeho kontakty se Salesiány. Vyšetřovatelé konstruovali další „církevní“ monstrproces s údajnými vatikánskými špiony.

Dali dohromady vzdorovité pardubické sedláky, kněze, ilegální buňku KDS, řeholníky, kteří podle prokurátora Čížka připravovali teroristické útoky. Dlouho jim chyběl hlavní „důkaz“ – sklady zbraní.

Václav před zatčením stačil pistoli z války utopit v řece, což nakonec během vyšetřování na nátlak informované StB přiznal: „Uvědomil jsem si, že se o mně nikdo nedoví, že tam umřu. Vnitřně jsem byl rozložen a těšil jsem se, že výslechy už skončí. Všechno o mě a rodině věděli. Ani nevím, co jsem podepsal. Bylo toho sedmdesát stran,“ popisuje Teplý, kterého první týdny vyšetřování zavřeli na podobně odporné místo jako Lněničku.

Tady prý slyšel zoufalý nářek ostatních vězňů, mezi hlasy rozpoznal i svojí zmučenou tetu, to ho prý zlomilo.

Posiluje ho prý Bůh

V Pardubické vazební cele se modlil růženec, prožíval nepopsatelné chvíle úzkosti a zoufalství. To se mimo jiné dozvídáme z udavačských zpráv agenta 203, kterého na vězně Teplého nasadili během vyšetřování přímo na celu.

Josef Lněnička za mlada|foto: Post Bellum 2

„23. března 1955: Teplý, když se v poledne vrátil od výslechu, tak ani slovo nepromluvil a jen chodil chvíli po cele. Potom si sednul a hlavu dal do dlaní a stále o něčem přemýšlel, zatímco rukama si nervózně třel spánky a občas bylo na něm vidět, že je hodně rozrušen, což se projevovalo tím, že trhal hlavou. Potom zase začal chodit a prohlásil, že je to asi marné, že už do toho padá, ale neřekl zase do čeho… Ještěže prý člověk má toho Pána Boha, jinak že by byl úplně nemožný. Že ho to prý velmi posiluje, a tak každý den dělá dlouhou modlitbu, která trvá tak kolem hodiny, a to jak ráno, tak v poledne i odpoledne a večer,“ píše se v archivním svazku agenta A203.

Historikové identifikovali udavače jako Josefa Lněničku, což potvrzuje i Václav Teplý: „Na vyšetřovací vazbu mi dali nějakého Lněničku. Bylo mi podezřelé, že ví tolik o naší rodině. Byl se mnou necelý týden. Dělal ze sebe odbojáře. Bylo mi to prostě podezřelé, že se mnou jedná tak důvěrně, nevěřil jsem mu,“ vzpomíná Teplý, který po propuštění v roce 1960 nastoupil jako zedník, v letech 1974-1996 sloužil jako farář ve Šluknově.

Josefa Lněničku propustili z vezení za nejasných okolností v roce 1957. Odborníci se domnívají, že to nebylo jen za služby, které poskytoval vyšetřovatelům ve vězení, ale zdál se jim jako vhodný a důvěryhodný aktivní agenta pro další spolupráci na svobodě. Navíc mezi vězni se se rychle rozšířilo, že je udavač.

Kamarádi se mu nediví, vždyť ho mučili

Pamětník Josef Lněnička byl ochoten svůj příběh vyprávět dokumentaristům z Post Bellum a Ústavu pro studium totalitních režimů. Jeho vzpomínky, které naleznete na www.pametnaroda.cz, působí věrohodně až do chvíle jeho zatčení.

Na otázky týkající se Teplého odpovídal zmateně: „Ano Teplého znám. Jo, myslíte ty bratry z Pardubic? Nic jsem na něj neříkal! Vždyť mi nic neřekl. Teplý byl mladý chlapec. Znal jsem ho z cely. Nepamatuju si, že bych něco někde hlásil,“ brání se Lněnička, který nedokázal vysvětlit, proč ho StB přemístila z Leopoldova na vazební pardubickou celu, i když už měl dávno po soudu.

Svazky vedené na agenta Lněničku pochází z větší části z 60., 70. ale i 80. let minulého století. Po propuštění vyjížděl do zahraničí s instrukcemi StB. Jednu z cest využil a už se z USA nevrátil. Do České republiky se pravidelně po roce 1989 vracel na setkání se svými bývalými spoluvězni a přáteli ze skupiny z Budislavy a Proseče.

Mnozí z nich vědí, že se v kriminále zlomil a spolupracoval s StB: „Vůbec se mu nedivím. Vždyť ho mlátili gumovými hadicemi. Bylo jim jedno, jestli ho zabijou,“ hájí svého přítele budislavák a kumpán z Jánošíka Bohuslav Halva. Kněz Teplý už dávno odpustil.

„Člověk musí být moc opatrný, než někoho odsoudí. Musíme hledat a rozumět důvodům, proč se ten či onen tak zachoval. A to je proč dodnes někteří lidé stále věří komunismu. Vždyť to do nich vtloukali čtyřicet let! Kdyby přiznali, že se mýlili, vždyť by tím zbourali svůj život,“ říká smířlivě katolický kněz Václav Teplý.