Tibet: Má nejšťastnější muž planety recept na štěstí?
Kdo by si nepřál být v životě šťastný! Jak ale na to? Matthiew Ricard je prý nejšťastnějším mužem planety. Žil ve Francii a byl vědcem. Dnes ho ale potkáte jedině v budhistickém rouchu. O hledání štěstí napsal knihu, která se stala během několika měsíců bestsellerem. Ricard tak mohl ze zisku začít financovat provoz škol a nemocnic v Tibetu.
Meditace a zpěv, to je prý nejlepší cesta ke štěstí. Co to ale je štěstí, ptám se tibetského mnicha Matthieu Richarda. „Někteří lidé si možná myslí, že štěstí je nekonečný sled příjemných zážitků. Ale to je spíše recept na vyčerpání než na štěstí. Potěšení není špatné, ale je to něco jiného než štěstí,“ odpovídá mi mnich.
„Štěstí je způsob bytí, který se pojí s několika základními lidskými vlastnostmi. S laskavostí, s vnitřním klidem a s vnitřní svobodou. Tím mám na mysli, že nejste otrokem svých úvah, myšlenek, nadějí a obav,“ vypráví mi Ricard.
Umět se posunout do další kapitoly
Jestliže vám mnichovo jméno nepřipadá dostatečně asijské, máte pravdu. Ricard pochází z Francie, kde se narodil a pracoval jako vědec v Pasteurově institutu, významném středisku pro výzkum v biologii a lékařství. Co ho odtrhlo od slibné kariéry vědce a přivedlo k životu mnicha?
„Nemám pocit, že bych udělal drastickou změnu. Když chodíte pěšky krajinou, projdete údolím, vystoupáte horským průsmykem a objevíte další údolí. Pak můžete říct, že jste objevila něco drasticky odlišného, ale současně se jedná o pokračování. Není to tak, že byste za sebou zabouchla dveře a něčeho se vzdala, posouváte se dál do dalšího údolí, do další kapitoly,“ vysvětluje poeticky usměvavý Ricard.
„Stejně tak, jako když čtete další kapitolu knihy, tu předchozí přece nevyhodíte. A tak to bylo se mnou. I já jsem se posunul jinam. Jsem vděčný za své vzdělání a za to, že mám smysl pro pečlivé zkoumání, které mě přivedlo tam, kde jsem,“ vysvětluje mnich s vyholenou hlavou, oblečený v šarlatovém rouchu.
Od vědecké práce k meditaci
Já chci ale fakta. Jak se dostal těmi údolími z Francie do Tibetu a k buddhismu? „Když jsem se poprvé vydal do indického do Dárdželingu, abych se tam setkal s duchovními učiteli, kteří uprchli před komunismem z Tibetu, bylo mi 20 let. Během této první cesty jsem potkal lidi, kteří byli moudří, laskaví a citliví k druhým. Byli to výjimeční lidé a já jsem chtěl být tak trochu jako oni,“ říká mi mnich.
„O Tibetu a buddhismu jsem ještě nic nevěděl. Ale tehdy došlo k největší změně v mém myšlení, která mě přiměla odejít z Evropy. Ve svých 26 letech jsem pak opustil Paříž a institut Pasteura a už víc než 40 let žiji převážně v Himaláji, kde studuji s tibetskými učiteli,“ pokračuje mnich ve svém vyprávění.
Kde je ukryto intenzivnější štěstí?
Za tu dobu se Ricard naučil výborně tibetsky a stal se předním tlumočníkem dalajlámy a odborníkem na buddhistické učení. Právě meditace, kterou mniši pravidelně praktikují, má být klíčem ke štěstí. Mozek se během ní může několikaletým tréninkem naprogramovat k intenzivnějšímu vnímání štěstí.
„Do trvalého stavu duševní pohody, který nazýváme ryzím štěstím, můžeme dospět. Vnitřní síla, kterou meditací podporujeme, vám pomůže vyrovnávat se s životními nezdary. A tak si i ve smutku můžete zachovat soucit, odvahu, smysl a směr života. Takže smutek je nepříjemný, ale není nekompatibilní s ryzím štěstím jako způsobem bytí. A co je nejdůležitější, pocit štěstí se dá kultivovat,“ říká Ricard.
Šťastní lidé jsou podle Richarda také lidé altruističtí, pomáhající ostatním bez postranních zájmů. Tímto názorem a s úsměvem mnich ukončuje náš rozhovor. Je spousta otázek, na které bych se ho chtěla ještě zeptat, ale Ricard už odlétá zpět domů, do Tibetu. Pomáhat potřebným. Večer si tedy plánuji otevřít jeho knihu o štěstí a dle návodu ho v sobě začít pěstovat.
