1968 ve školách: Ten příběh by se dal vyprávět i jinak
Pro komunistický režim v Československu bylo životně důležité, aby Pražské jaro a vpád vojsk Varšavské smlouvy byly interpretovány ideologicky „správným“ způsobem. Tomu bylo třeba přizpůsobit i školní výuku. „Byla to reprodukovaná ideologie, což ale v jistém smyslu platí i pro dnešní dějepis,“ říká historik Jaroslav Pinkas z Ústavu pro studium totalitních režimů, sám bývalý učitel dějepisu.
S jakým odstupem pronikly události roku 1968 do učebnic – ať už dějepisu, nebo jiných?
Spíš než v dějepise se zpočátku reflektovaly události Pražského jara – dobovou dikcí tedy kontrarevoluce – v občanské nauce. Ve školách byly distribuovány výtisky speciálně modifikovaného Poučení z krizového vývoje (dokument ÚV KSČ interpretující invazi vojsk Varšavské smlouvy jako bratrskou pomoc – pozn. red.), které se staly základem pro výuku. Například v posledním ročníku středních škol se v občanské nauce probíraly právě tyto „ideologicky korektní“ teze, které vysvětlovaly události Pražského jara.
V dějepise bylo to pronikání pozvolnější. První normalizační učebnice (Dohnalova) končí pro jistotu už rokem 1948 a dál se vůbec nepouští. Teprve v dalších vydáních této učebnice ve druhé polovině 70. let se objevují i události Pražského jara. I když třeba už v učebních osnovách z roku 1972, které byly na rozdíl od těch současných velmi podrobné a normativní a určovaly učiteli, co má každou hodinu odučit, najdeme výzvu, aby učitelé učili o Pražském jaru jako o nástupu kontrarevoluce, oportunismu a tak dále. Ale učebnice tomu neodpovídaly.
To jste vlastně odpověděl i na to, jakým způsobem se o těchto událostech v učebnicích mluvilo. Bylo na tom z pohledu historika něco zvlášť zajímavého?
Nešlo o dějiny v pravém slova smyslu, to byla reprodukovaná ideologie, která „vysvětlovala“ skutečnost z pohledu vládnoucího režimu. V jistém smyslu to platí pro celý dějepis a můžeme samozřejmě diskutovat i tom. nakolik je třeba současný dějepis nezávislý na politických poměrech současného režimu. To patří k povaze toho předmětu, který je méně exaktní než fyzika nebo matematika. Ale při vědomí této specifičnosti byla interpretace Pražského jara v 70. letech krajně vyhrocená, protože legitimita celého režimu ležela právě na jeho dezinterpretaci. Proto bylo pro režim krajně důležité tento výklad dostat do škol. Věnovaly se tomu nejen učebnice, ale i metodické materiály pro učitele.
Jiná věc je, jak to bylo v praxi. Většina učitelů se snažila těmto otázkám spíše vyhnout, protože jim bylo proti mysli reprodukovat vyložené lži. A to má dlouhodobé konsekvence i pro výuku soudobých dějin. Odtud pramení určitá odtažitost vůči soudobým dějinám, které jsou považovány za vrcholně zpolitizované. To má kořeny v reálné situaci 70. let a stereotypně tento mýtus pořád do jisté míry přežívá.
Vy jako historik a bývalý učitel dějepisu jste spokojený s tím, jaký prostor je této látce věnován v současných učebnicích a jakým způsobem se podává?
Učebnice jsou výrazem jakési oficiální paměti, řekněme státní paměti. V tomto ohledu je způsob, jakým jsou Pražské jaro a srpen 1968 představovány, korektní. Je to především příběh o zradě stalinistů, hrdinném odporu české veřejnosti a pozvolné rezignaci. Ten příběh by se samozřejmě nechal vykládat i jinak. Nicméně historická obec se shodla na tomhle úzu a já si myslím, že má i své dobré výchovné důvody. Vyprávění o dějinách ve škole není jenom prostá informace, ale zároveň se tím vztahujeme k určitým hodnotám. To je prostě se školní výukou integrálně spjato. Současný obraz, který je jedním z mnoha možných, je podle mého názoru plně korektní, plně legitimní a své místo ve škole má.
Ústav pro studium totalitních režimů má i speciální stránky věnované událostem let 1968 a 69. Snažíte se tedy učitelům zprostředkovat další materiály a pomůcky?
Samozřejmě. Nemůžeme si myslet, že učebnice je nějaká norma, podle které se látka vykládá. Sociologické průzkumy dokonce dokládají, že učebnice se mezi učiteli používají poměrně málo. Učitelé si často vytvářejí vlastní pomůcky, čerpají z otevřených zdrojů, z internetu, mimo jiné i z našich produktů. To všechno je v pořádku a je to výrazem toho, že současný dějepis je zkrátka demokratický, postavený na multiperspektivitě a variabilitě paměti. Měl jsem spíš na mysli, že učebnice vyjadřuje oficiální, státní pohled. Může být referenčním bodem, ke kterému se různé podoby toho příběhu mohou vztahovat. V tom vidím význam učebnic. Nějaký zcelující příběh potřebujeme, jinak bychom se jako národ neměli k čemu vztahovat.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
