Johnny Cash: Country s energií rock&rollu

Jeho kombinace divokého hudebního stylu, majestátní postavy v černém, rockové energie, dřevní syrovosti a vzývání nejnižších desperátů i Nejvyššího se stala jedním z nejtrvalejších vzorů pro adepty rockové slávy. Zatímco Mick Jagger je nenapodobitelný už proto, že celoživotním sportovcem je třeba být celoživotně, a Elvis Presley stihl zemřít coby tlustá parodie sebe sama v době, kdy vrtění boky beztak již nikoho nešokovalo, Cash byl jedním z těch, kdo přinejmenším vytváří dojem, že žijí na hraně života a smrti a jejich tvorba je nasáklá chlastem, moudrostí i krví. Byl to on, kdo se stal předlohou celé scény „australských Berlíňanů“ v čele s Nickem Cavem, byl to on, kdo pomáhal Bobu Dylanovi při countryovém návratu z ústraní, byl to on, kdo svým hlubokým hlasem vdechl nečekaný život písním, u nichž se to zdálo nemožné.

Cashova hudební kariéra trvala půl století, měla své vzlety a pády i dlouhá období zapomnění a bojů s démony závislosti. Pocházel z chudé rodiny, jejíž členové si vydělávali mimo jiné prací na pile – ta mu jednoho osudného dne téměř vejpůl přeřízla bratra; umíral prý celý týden.

Johnny Cash|foto: oficiální Facebook Johnnyho Cashe

Když se Johnny rozhodl zkusit to s hudbou v Memphisu, zaujal Sama Phillipse, šéfa legendárních studií Sun, který pro svět objevil i Elvise, Howlin´ Wolfa či Carla Perkinse. Jeho první snímek, který se prosadil, jednoduchoučká I Walk the Line, se nesl v duchu módního rockabilly. Cash se ale rozhodl na rock’n’rollovou vlnu nenaskakovat bez rozmyslu. Dobře věděl to, co je dnes nad slunce jasné: country music i rock’n’roll jsou hudební dvojčata, přestože se na sebe protagonisté jednotlivých žánrů mnohdy dívají nenávistně.

Cash svůj původní a přejatý repertoár často doplňoval zvukem, v němž tradiční countryové propriety, jako jsou housle, dobro či bendžo, nahrazovala rocková rytmika. Stylizace do mužů na odvrácené straně zákona díky tomu získala rebelský hudební háv – Cashovu nejslavnější pecku, Folsom Prison Blues, o muži, který „v Renu zastřelil chlapa, jen abych se kouk, jak umírá“, přejaly tisíce nejen rockabillyových skupin a hudebníků, albové záznamy z koncertů ve folsomském a sanquentinském vězení byly pořádně frajerským bouchnutím pěstí.

Dvoumetrový Cash v 70. letech budoval důsledně nekovbojskou image muže v černém, která nyní působí vysloveně rockově, zároveň ale vystupoval s rodinnou kapelou a natáčel countryové cajdáky i spirituály. V roce 1979 poprvé vystoupil v Praze, supraphonský koncertní záznam (ze čtyř vystoupení ve dvou dnech) byl až donedávna vinylovou lahůdkou pro zahraniční sběratele. Televizní záznam ukazuje, že šlo o dosti krotkou estrádu. Podruhé a naposledy do Čech zavítal v roce 1997.

Generace dnešních „mladejch“ nijak neholdujících country si Cashe nejčastěji spojuje s comebackem v režii producenta Ricka Rubina, který se zpěvákem pořídil sérii takzvaných American Recordings. Mnohé vznikly v obýváku, všechny znějí neuvěřitelně blízce, zranitelně a bezprostředně: Cashův unavený, zlomený hlas věští blížící se smrt, převažuje nálada smutku a bilancování. Geniální Rubin Cashe nepřikrášloval – naopak, někdy doslova svlékal z kůže – a vybral mu prvotřídní repertoár. Skutečnou páteř šestice alb netvoří countryové standardy, předělávky Cashových vlastních hitů ani těch pár novinek, ale výběr coververzí mladších hvězd, jako jsou Nick Cave a U2. Nejvíce se proslavila Hurt z repertoáru Nine Inch Nails a depešácký Personal Jesus (v hudebním tisku se pak člověk dočítal, že ji DM převzali od Cashe, ach jo), beatlesovská In My Life a Most přes rozbouřené vody dua Simon & Garfunkel jsou snad ještě lepší. Johnny Cash odcházel ze světa dlouze a nesnadno, umělecky byl ale v té době po mnoha letech opět na vrcholu.