Chráněné bydlení poskytuje Naděje i v Litoměřicích
Společnost se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o své nejslabší členy. Proto jsou tak důležité organizace, které se o slabé, hendikepované, osamělé či sociálně vyloučené lidi starají. Od roku 1990 mezi takové organizace patří i Naděje, která dnes působí ve 22 místech naší vlasti. Jejím posláním je podle stanov „praktické uplatňování evangelia v životě“. Jedním z míst, kde Naděje provozuje svá střediska, jsou i Litoměřice. A právě sem se vydáme v následující reportáži z domu Naděje v Pražské ulici.
Bývalý klášter klarisek je dnes majetkem Bratrské jednoty baptistů, od níž si Naděje objekt pronajala, aby zde provozovala chráněné bydlení a sociálně terapeutické dílny. Nám dělá průvodkyni vedoucí chráněného bydlení Vlaďka Štechová. Co si máme pod označením „chráněné bydlení“ představit?
Vlaďka Štechová: „Chráněné bydlení je typ sociální služby pro lidi, kteří mají nějaké znevýhodnění. My máme chráněné bydlení pro lidi s mentálním znevýhodněním. Je to služba, která umožňuje lidem s hendikepem žít běžným životem, to znamená: bydlí v bytě, kde mají svůj pokoj a spolu s ostatními obyvateli toho bytu společnou kuchyň, koupelnu. Žijí prostě jako my všichni ostatní.“
Co je podstatou té sociální služby?
Vlaďka Štechová: „Podstatou té sociální služby je samostatnost klienta. Samozřejmě nejde to úplně, to znamená, že tady je služba asistentů, kteří v těch úkonech, které ti lidé nezvládají sami, třeba s hospodařením s penězi, jim pomáhají.“
Můžeme se podívat k někomu na návštěvu?
Vlaďka Štechová: „Já myslím, že určitě nás někdo pozve.“
Dobrý den.
Vlaďka Štechová: „To je paní Helena.“
Paní Heleno, nepozvala byste nás k sobě?
Helena: „Ano. Tady máme koupelnu, tady se chodíme vždycky večer koupat.“
Tady máte pračku – vy si samy perete?
Helena: „Podle toho, jak to zvládáme. Když to nezvládneme, tak jdeme za paní Mařenkou a poprosíme ji, aby nám trošku pomohla, jak to zapínat nebo jak máme dát stupně. Tady máme obývák a kuchyňku taky, a když třeba něco umíme, tak si to děláme samy, aby nám do toho nikdo nekecal.“
A vy umíte vařit?
Helena: „Něco.“
Co třeba?
Helena: „Třeba si umím udělat bramboráky.“
Kde berete suroviny třeba na bramborák?
Helena: „Já chodím za paní opatrovnicí do města a ona mi třeba dá na týden pětistovku. Jinak chodím do práce od šesti do půl jedné odpoledne. Uklízím ve městě, aby tam bylo čisto.“
Vy tady bydlíte dvě. Jak se snášíte?
Helena: „Jde to. Když třeba něco nevím já, tak třeba jdu za ní, anebo chodím za paní Mařenkou anebo za paní šéfovou.“
Paní Mařenku máte ráda, koukám?
Helena: „Protože paní Mařenka je prosím moje osobní klíčová.“
Děkujeme moc, jste moc hodná, mějte se krásně a na shledanou.
Helena: „Na shledanou a děkuju vám.“
Paní Marie Šulanová pracuje jako osobní asistentka. V čem spočívá vaše práce?
Marie Šulanová: „V celodenní péči o klienty, to znamená pomáhat jim s těmi činnostmi, s kterými si sami nevědí rady. A zároveň jim i pomáháme vyplnit jejich volný čas, takže je např. bereme ven, mohou se jít koupat, do města, vlastně jaké je jejich přání.“
Paní Štechová, odráží se v provozu domu skutečnost, že se na jeho chodu podílí Bratrská jednota baptistů?
Vlaďka Štechová: „Výrazně a už jenom proto, že většina zaměstnanců jsou lidé z této církve. A zároveň také umožňujeme klientům, aby navštěvovali akce, které sbor Bratrské jednoty baptistů organizuje. Já myslím, že to je opravdu přínosem.“
Úsměv paní Heleny dokazuje, že i lidé s postižením mohou při dobré péči žít kvalitní a hodnotný život.
