Leopardi v chrámu. Myšlenky, které o sobě i o jiném zapisoval Franz Kafka
„A tak pomoc zase odchází, aniž by pomohla,“ napsal Franz Kafka v době, kdy u něj propukla zhoubná choroba. Je to také poslední ze sentencí, které do knihy s názvem Leopardi v chrámu uspořádal přední znalec spisovatelova díla a spoluzakladatel Společnosti Franze Kafky, Josef Čermák.
Zápisky, které si spisovatel pořizoval během života, ale hlavně v době svého pobytu v Siřemi, vydalo Nakladatelství Franze Kafky.
„Je dobré, umí-li se kdo sám před sebou slovy zasypat, ale ještě lepší je, když se umí slovy vyzdobit a ověsit, až se stane člověkem, jakým si v srdci přeje být.“
Když Max Brod vydával dílo Franze Kafky, uspořádal do samostatného oddílu spisovatelovy krátké texty a dal jim název: Úvahy o hříchu, utrpení, naději a pravé cestě. Pozdější kafkovští badatelé ale dlouhý název odmítli, jak píše Josef Čermák v závěru knihy Leopardi v chrámu: „Tento název byl pak v kafkovské obci shledáván nepatřičným a texty byly označovány a vydávány pod názvem aforismy.“
Ale protože ne všechny úvahy slavného spisovatele splňují formální představu aforismu, také toto označení, které ještě v prvním českém překladu užil Rio Preisner na konci šedesátých let minulého století, bylo postupně opouštěno. Podtitul, který přední znalec Kafkova díla a spoluzakladatel Společnosti Franze Kafky, Josef Čermák použil pro svůj výběr z myšlenek proslulého autora, zní: Myšlenky o sobě i o jiném. Ve volnosti, kterou takový titul dovoluje, je zřejmě nejpřiléhavější.
„To je celý Kafka,“ říká editor Josef Čermák v rozhovoru, „tam vždycky narazíte na věci, které jsou těžko vysvětlitelné." On sám použil k výběru jednoduchý klíč, v knize shromáždil kratičký průřez, náhled do tvůrčí tíhy i trýzně: „Kafkovo obecnější vyjadřování myšlenek a pocitů o sobě a o světě mimo sebe se kniha snaží zachytit ve zhruba chronologickém sledu, od literárních pokusů studenta o obecnou formulaci moudrých myšlenek až po sugestivní reflexi smrtelné nemoci na konci života.“
Je čtení knihy Leopardi v chrámu inspirativní? Nepochybně. Už proto, že pro slova zde zapsaná nebyla zapotřebí jen moudrost, ale mnohdy jistě i odvaha: „Myslím, že by se vůbec měly číst jen knihy, které koušou a bodají. Jestliže nás kniha, kterou čteme, neprobudí ranou pěstí do lebky, k čemu pak tu knihu čteme?“
