Moderní doba je tekutá, říká Zygmunt Bauman
„Na displeji vyskakuje jedna zpráva za druhou. Prsty mají neustále co na práci… mačkáte tlačítka, odpovídáte na hovory od neznámých čísel nebo píšete vlastní textovky. … Mobil nikdy nenecháváte z dohledu. Máte na něj zvláštní kapsičku i na běžecké teplákové soupravě, protože vyběhnout bez mobilu by pro vás bylo jako vyběhnout bez bot.“
Jedna z přesných a výstižných sentencí Zygmunta Baumana (nar. 1925), z knihy Tekutá láska, a jeden z obrazů současného světa. Pojmy jako komunikace, propojení, kontakt, virtualita – ty definují realitu, která sama o sobě se do žádného jednotného pojmu nevejde.
Minula doba postmoderní, po ní post-postmoderní, ale co dál? Sociolog a myslitel Zygmunt Bauman navrhuje pojmenování „tekutá doba“ – neboť je bez záchytných bodů, pevných vztahů. Žijeme v čase, kdy vztahy ať mezilidské, rodinné, partnerské či zaměstnanecké nejsou závazné a jejich křehkost občas budí úzkost. Ke všemu jsou zapotřebí prostředníci, jenže „návod k použití“ celku stále jaksi chybí.
A chybí dokonce i celek, neboť svět se skládá z fragmentů, individualit, které se děsí pevných vazeb: „Sliby jsou stejné jako investice, i ony oslabují a posilují. A proto, chcete-li navázat vztah, udržujte si odstup, chcete-li pocítit naplnění ze sounáležitosti, nezavazujte se a ani žádné závazky nežádejte. Neustále mějte všechny dveře otevřené.“
Proto také fragmentární stavba, kterou vytvořil Zygmunt Bauman ve své knize Tekutá láska, obdivuhodně vystihuje téma, které autor prozkoumává. Neboť ví, že dnešním očím a schopnosti soustředění nelze nutit rozsáhlé akademické studie a byť by měl vzhledem k věku a zkušenostem jistě právo na zahořklost vůči budoucnosti, stále je na tento svět zvědavý, stále se ptá a navazuje souvislosti.
Nezavrhuje – navrhuje, nedochází k závěrům, ví, že cesta je otevřená k nejlepšímu i k nejhoršímu. A povede-li do záhuby nebo za nadějí, to je svobodná volba: „Třeba můj pocit, že mi nezbývá příliš času, nepramení z toho, že už jsem starý, ale z toho, že čím jsme starší, tím lépe víme, že jakkoliv velkolepě mohou myšlenky působit, nikdy nebudou dost velké na to, abychom uchopili, natož pochopili rozmařilou různorodost lidských zkušeností. … Neplatí snad, že když je řečeno vše o otázkách, které jsou v lidském životě nejdůležitější, zůstane to nejdůležitější nevyřčeno?“
