Jan Fingerland: Zeman v Jeruzalémě

Problém je, že nelze jednoduše Zemanovy názory odmítnout. Jednak proto, že má na své názory právo, nejen jako politik, ale i jako člověk, a za druhé proto, že obvykle obsahují něco cenného. Tato ryzí část je však obalena příliš velkým množstvím hlušiny, takže Zeman vlastně svou kauzu bezpečně pohřbí v tom okamžiku, kdy ji formuluje.

Miloš Zeman například ještě jako premiér kritizoval teroristickou činnost Jásira Arafata a prokázal při tom odvahu, kterou jiní evropští politici neměli. Tento pozitivní aspekt ovšem poškodil tím, jakým způsobem to řekl. Nyní přišel s další baterií návrhů, například zmíněným přesunem českého velvyslanectví nebo s tím, jak by se měla řešit palestinská otázka.

Je určitě lepší mít prezidenta, který má silné názory, než mít prezidenta bez názoru. Pak ovšem není zřejmé, proč tak často krátce po svých vyhraněných výrocích zařadí zpátečku a své stanovisko podstatně zmírní – tentokrát se například ukázalo, že k přesunu ambasády do Jeruzaléma by prý stejně došlo až po uzavření izraelsko-palestinského míru. Jenže pak už se asi budou přesouvat všechny ambasády, nejen ta naše. Máme se tedy radovat, že náš prezident přece jen nějakou sebereflexi má, a nebo máme želet, že když už má jednou silné řeči, že na nich nesetrvá?

Záležitost, jako je umístění ambasády v Izraeli, je politicky i mediálně doslova přetížená a není vhodné vstupovat do takové debaty silnými výroky už jen z principu. Zároveň to ovšem neznamená, že tím Zeman poškozuje mírový proces, jak tvrdí jeho kritici. Také reakce některých státníků z muslimských zemí o porušování mezinárodního práva a hrozby přerušením diplomatických vztahů s Českem jsou zbytečné – a vlastně by také měly být považovány za nevhodné. Jsou však také ilustrací toho, o jak citlivou věc jde, a že by například měla být koordinována s našimi spojenci.

Zemanovy názory však v Česku nejsou ojedinělé. Zeman se jistě zcela vědomě řadí k tradici českých „nežidovských sionistů“, jako byl už T. G. Masaryk nebo jeho syn Jan. Pro Zemana je podpora Izraele také generační záležitostí – lidé, kteří byli formováni 60. lety, mají v Izraeli sklon vidět protějšek Československa a jeho historického osudu. A do třetice, po roce 1989 se zdá, že téměř všechny postkomunistické státy mají sklon rozumět izraelským argumentům více než státy staré Evropské unie, což nepochybně souvisí s jiným pohledem na dějiny.

U Zemana však tyto názory, přinejmenším soudě podle jeho výroků, nabývají zvláštního, skoro showmanského charakteru. Někdy to spíše vypadá tak, že prostřednictvím témat, jako je boj proti terorismu, sudetoněmecká otázka nebo právě izraelsko-palestinského konfliktu, Zeman buduje svou image rázného muže – třeba i před sebou samým. Jindy se zdá, že je prostě jen impulzivní a neumí včas odhadnout, co je vhodné, a co ne. Kromě toho je ale Miloš Zeman šikovný politik a dobrý stratég, který si takto nově vymezuje prostor pro své ovlivňování zahraniční politiky. Před časem vložil nohu do dveří, když prosadil dva kontroverzní kandidáty na velvyslanecké posty, nyní je to další zahraničně politická otázka, na kterou položil svou ruku.

Je tu ještě jeden aspekt. Řada Zemanových výroků působí informovaným, někdy skoro intelektuálním dojmem. Podrobnější pohled však odhalí, že prezident si vystačí s pár poznatky či názory, z nichž vytváří zdánlivě promyšlený obraz světa. Tak je tomu i v případě jeho komentářů o Blízkém východu, které se nezatěžují vážením různých názorů a aspektů.

Ale jistě i Zeman je jen člověk a nemůže vědět všechno. Například když v pondělí pochválil izraelského prezidenta Šimona Perese za to, že použil slovo Czechia, asi netušil, že v hebrejštině je a běžně se dávno používá slovo Čechia, obdoba našeho Česka. I v případě prosazování jednoslovného anglického pojmenování Czechia by však Miloš Zeman měl vyčkat na výsledek širší národní debaty o tom, jak se vlastně chceme v cizině jmenovat.