Hudební předpověď počasí

Evropský žebříček world music, World Music Charts Europe, je nekomerční a vysoce alternativní hitparáda, která není sestavovaná podle prodejnosti, ale z alb, nejčastěji hraných v evropských rádiích v pořadech, zaměřených - podobně jako pondělní Čajovna - na world music. Včas vyhmátne trendy, které mainstreamové publikum objevuje až se zpožděním. Funguje tedy jako hudební předpověď počasí, - ale zatím se nestalo, že by se tato předpověď potvrdila hned na několika koncertech, které právě probíhají v Praze. Důkazem je říjnová tabulka, kterou vysíláme v Čajovně v pondělí 13. října.

Do první dvacítky pronikl virtuozní marocký hrář na loutnu oud, Driss Maloumi se svým sólovým albem - a v Praze shodou okolností koncertoval před pěti dny jako spoluhráč renomovaného mistra staré hudby, Jordi Savalla, na festivalu Struny podzimu. Dalším objevem tabulky je zpěvačka a violoncellistka Ashia Grzesik. Narodila se v Polsku ve Wroclawi, vyrůstala ve Spojených státech, v Česku už několikrát vystupovala a svůj další koncert v pražském Jazz Docku si naplánovala zrovna v den vysílání pondělní Čajovny. Na vrcholu žebříčku je album, které vznikalo v českém studiu Sono nedaleko Prahy, ale natočila je skupina z končin naopak vzdálených: Tamikrest pocházejí ze Sahary, a jejich album Chatma je autentickým a velmi svěžím příspěvkem k hudebnímu fenoménu, známém jako pouštní blues. Abychom byli úplní, nedávno u nás koncertovali i další umělci z tabulky: Bombino (též ze Sahary) a Garifuna Collective (viz profil dole) nedávno v Akropoli, Mulatu Astatke z Etiopie na Respect festivalu loni.

Garifuna Collective hraje hudbu karibského etnika, jehož dějiny připomínají dobrodružný román.

Garifunové, jejichž kulturu zapsalo UNESCO před 12 lety na seznam nehmotného dědictví lidstva, žijí nejen ve střední Americe, ale i v New Yorku či Los Angeles. Zatímco kdysi populární punta-rock propojoval hudbu Garifunů s elektrickými kytarami, Garifuna Collective má blíž ke kořenům, a vystoupí ve středu 2. října v pražské Akropoli.

Se zviditelňováním své ohrožené kultury slaví Garifuna Collective dlouhodobé úspěchy. Roku 2007 získal tehdejší vedoucí, Andy Palacio, cenu veletrhu Womex – a koncert, jímž ceremoniál vrcholil, byl životním zážitkem. Palacio zpíval s kytarou v bílé košili, s níž ostře kontrastovala jeho černá pleť. Její temný odstín byl totiž daleko blíž Africe nežli ke světlejším barvám dnešních Afroameričanů. Vedle pestrého sortimentu garifunských perkusí Palacia doprovázely zpěvačky, které působily jako by si právě odskočily z banánové plantáže. Horní část jejich oblečení je žlutá, dolní bílá a černá, což jsou národní barvy Garifunů. Žlutá reprezentuje karibskou národní plodinu kassavu i prosperitu. Černá je symbolem Afriky, bílá znamená mírumilovné úmysly. Tři měsíce po koncertě 48letý Andy Palacio nečekaně umírá - ale v jeho díle pokračují další muzikanti. Do Prahy skupina přijíždí v omlazené sestavě, s celkem šesti zpěváky a zpěvačkami.

Garifuna Collective: Ayó |foto: Cumbancha

Historie Garifunů je stará necelé čtyři století, působí jako dobrodružný román - a zasáhla i do natáčení Pirátů z Karibiku. Její počátek leží u skalnatého pobřeží vulkanického ostrova Sv. Vincent v jižní části Karibiku, severně od pobřeží Venezuely. Roku 1635 zde ztroskotaly dvě španělské lodi s otroky z Nigérie. Afričanům, kteří doplavali na břeh, katastrofa přinesla šanci znovu začít svobodný život. Ostrov byl tehdy osídlen výhradně karibskými Indiány. Z jejich dřívějšího označení Galibi se vyvinul nejen současný termín Karib, ale též slovo kanibal, které se po Kolumbových plavbách rozšířilo v evropských jazycích. Karibové obsadili Sv. Vincent a okolní ostrovy poměrně nedávno - připluli tam dvě století před Kolumbem z jižní Ameriky. Byli nejen zdatnými mořeplavci, ale též dobrými válečníky a úspěšně odráželi pokusy Evropanů ostrov obsadit. Nějakou dobu válčili i se zachráněnými Afričany, ale nakonec se smířili a rasy se promísily. Africký vliv posílily další ztroskotané lodě i černošští otroci uprchlí z okolních ostrovů.

Smíšená rasa, černí Karibové, je dnes známá pod jménem Garifuna. Roku 1719 zakládají na Sv. Vincentu město francouzští osadníci, ale když se později ostrova zmocní Britové, dochází ke konfliktu, Francouzi i jejich spojenci, Garifunové, jsou poraženi. Pro otrokářský režim byla přítomnost svobodných obyvatel černé pleti zcela nepřípustná. Britové tedy dovolili zůstat jen světlejším Garifunům, zatímco 5000 nejafričtěji vyhlížejících míšenců je deportováno na ostrov Roatan u pobřeží Hondurasu. Z nich cestu přežilo jen 2500, Roatan je navíc neúrodný, hrozila humanitární katastrofa. Španělští kolonizátoři z pevniny ale potřebovali pracovní síly, Garifunům poskytli asyl, někteří z nich dokonce sloužili v armádě. Den 19. listopadu 1802, kdy se vylodili v přístavu Trujillo, se dnes slaví mezi Garifuny v Belize jako státní svátek.

Jejich současná populace se odhaduje na šest set tisíc, žijí v Guatemale, Hondurasu, USA. a především v Belize. Tento maličkatý stát, lidnatý jako Ostrava, je dnes jedinou středoamerickou zemí, v níž je oficiálním jazykem angličtina. Jeho pobřeží se svými korálovými útesy představuje turistický ráj, zviditelňování kultury postupuje paralelně s cestovním ruchem, ale Garifunové si dokážou identitu obhájit i před komerčními tlaky. Když roku 2005 plánoval Hollywood další díl Pirátů z Karibiku, součástí scénáře měla být opulentní kanibalská hostina na pláži karibského ostrova Dominika, a hlavním chodem grillovaný Johnny Depp v roli piráta Jacka Sparrowa. Garifunové z Belize i Dominiky ostře protestovali: kanibalismus je mýtus, naši předkové byli stateční válečníci, vzdorovali Britům, obrana suverenity je legitimní věc.

Se skupinou přijede do Prahy i producent Ivan Duran a spoluiniciátor celého projektu, který má na podiu roli kytaristy. Když před lety přebíral spolu s Andy Palaciem cenu Womexu, děkovnou řeč uzavřel slovy: “Všude slyším, jak těžká je dnešní doba pro hudební průmysl, nikdo nekupuje alba. S tím absolutně nesouhlasím. Dávno před You Tube a My Space byli ve všech kulturách hudebníci, kteří se dokázali svému osudu postavit. Jestli jste první v žebříčku, to s tím nemá nic společného. Zkrátka děláte hudbu, protože tím světu chcete něco říct." V Praze představí Garifuna Collective repertoár ze svého posledního alba, Ayó, které je comebackem po Palaciově předčasné smrti.