Krakatit ve Švandově divadle: Některé obrazy jsou sugestivní, celek tak jednoznačně působivý není

14. říjen 2013

Na adaptaci Čapkova románu Krakatit se ve Švandově divadle podíleli ní dramaturgyně Martina Kinská a režisér Dan Hrbek. Čapek se stal volným autorem, nicméně, sledujeme-li dramaturgii Švandova divadla, těžko můžeme tvůrce obvinit z pragmatismu.

S dlouhodobými liniemi tvorby zdejšího divadla souzní nejen ústřední apokalyptická vize Krakatitu, ale i zkoumání individuálních osudů a podivných pohnutek jednotlivců, průchodnost času a prostoru, a také metafyzické prvky, symbolický zápas dobra a zla. Čapkova humanistická idea i varování před novodobými hrozbami jsou bezpochyby nadčasové. Nicméně, z dnešního hlediska samotný text předlohy působí přece jen poněkud zastarale a naivně. Čapek realizátorům práci neusnadnil ani formou textu, v němž experimentuje s nejrůznějšími – často pokleslými – žánry, jazykovými i myšlenkovými hříčkami.

Krakatit je obecně brán jako „existenciální román", a dnešní nutná nadsázka se nemusí vždy setkat s pochopením diváků. Dramatizátoři se dosti věrně drží originálu, v němž jde o sérii obrazů a scén, které nemají vždy logickou návaznost, ať už tematickou, tak formální. Chvílemi jde o hodně temný horor, chvílemi o ironickou konverzačku, jindy naivní milostnou romanci či grotesku. Jako by se ústřední hrdina inženýr Prokop, vynálezce smrtonosné třaskaviny, pohyboval v tíživém snu, metafyzickém prostoru, kde naráží na nejrůznější nebezpečí a nástrahy, která jej uvádějí ve zmatek. Vedle Prokopa, kterého hraje s velkou dávkou exprese Tomáš Pavelka, působí ostatní postavy spíše jako konstrukty, modelové charaktery, a to jak v jednotlivcích, tak i sborech. Takové jsou i dvě Prokopovy lásky, Anči Martiny Krátké, venkovská naivka, která svou prostotou na chvíli okouzlí srdce intelektuála, i rozmarná princezna Zuzany Onufrákové, váhavě rozkročená mezi povinností svého stavu a svobodnou vůlí. Další postavy jsou ještě více - až jednoúčelově - stylizované. Ať jsou to dvě podoby ďábla, tedy Carsona Petra Vaňka či Daimona Roberta Jaškowa, záhadné dívky - anděla Kristýny Frejové, několik podob naivisticky podaných dobrodějů, od maloměstského doktora, přes věrného sluhu až po tatíčkovského Pána Boha v interpretaci Stanislava Šárského, či groteskně pojatá plejáda figurek z obchodních či politických kruhů.

Výraznou retro-stylizaci postav podtrhují i kostýmy Jozefa Hugo Čačka, inspirované rytinami k verneovkám. Zajímavá scéna, budova plná oken „naležato" (jejím autorem jsou Petr Masopust a Daniel Hrbek), která umožňuje polohováním nejrůznější proměny prostoru, vytváří působivý labyrint, v němž postavy bloudí. Tato scéna však zároveň připravila inscenátorům past, mnohé to obcházení, běhání, kličkování a vyhlížení nejrůznějšími okny působí často ilustrativně, a chvílemi evokuje pocit, že slouží jen k prodlužování děje. S tím souvisí i rozkolísané choreografické zpracování tématu. Jsou tu zapamatovatelné, výrazné pohybové scény – například když se skupina unifikovaně oblečených pánů, kteří hlasitě míchají kávu v šálcích, stává neprostupnou zdí kolem bezmocného hrdiny či groteskní tanec „buržoazních příšer". Na druhé straně jsou tu okamžiky, kdy jsou vložené pohybové etudy retardující.

Byť některé obrazy jsou sugestivní, celek už tak jednoznačně působivý není. Rozvolněný děj ve spojení s expresionisticky vypjatou image jednotlivých postav, občasná plakátovost idejí v mixu s osvědčenými grify zšeřelé scény na hranici viditelnosti a délka představení nejsou pro diváky vždy stravitelné. V každém případě je třeba ocenit odvahu pustit se do zpracování scénicky neprověřeného tématu, i s tím rizikem, že zůstane jen na půl cesty k divákům.

autor: Jana Soprová
Spustit audio