Martin Krejčí získal cenu za nejlepší cizojazyčný krátký film na LA Shorts Fest

Oceněn byl jeho snímek Strach natočený podle skutečné události. Jako základ děje si pan režisér vzal příběh chlapce, který si vymyslel, že byl přepaden skupinou Romů a především pak jeho prožívání následků této lži. Snímek si v těchto dnech odbývá oficiální evropskou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu ve Varšavě. Hned po něm, už po tomto víkendu, bude jako předfilm uváděn i u nás, konkrétně v pražských kinech Světozor, OKO, Aero a v brněnské Scale.

Martin Krejčí žije v současnosti především ve Spojených Státech. Ve filmovém studiu v Los Angeles při práci ho po telefonu zastihl Tomáš Pilát

Cena z Los Angeles dokládá, že téma vašeho filmu Strach je světově pochopitelné, že mu rozumí i v cizině.

Martin Krejčí: Téma mého filmu je obecně sdělitelné, není to událost samotná, ale intimní pohled kluka, co se děje v něm. Spíš než celkovou událostí, to by se asi na tak krátkém filmovém formátu nepodařilo zevrubně postihnout.

Přijde kin v Americe do kin?

To asi ne, není tu přímo distribuce, jedná se přeci jen o krátký film, takže o tom nikdo ani neuvažoval. Možnost film pustit je velmi omezená, vzhledem k jeho stopáži. Možná půjde na nějaké festivaly, v Čechách díky Ivo Andrlemu poběží jako předfilm.

Když jste film připravovali, byl jste v kontaktu s rodinou toho kluka nebo s ním samotným? Věděli, že na motivy jeho příběhu chystáte film?

Nebyl jsem s nimi v kontaktu, ale pořád to v sobě řeším. Nesetkal jsem se s nimi záměrně, protože jsem nechtěl dělat dokument nebo věrnou kopii případu, jak se stal – pouze jsme se skutečnostmi nechali inspirovat. V realitě jsem s tím klukem měl trošku problém, protože ten film je o souboji svědomí, které říká, že člověk se má zachovat správně a jít s kůží na trh. Souboj pocitu se strachem, co by pravda mohla způsobit. Mám pocit, že v realitě ten kluk začal své situace využívat, vrcholem pro mě byl koncert Michala Davida, na kterém si převzal šek. Pak už nejde vymlouvat se na okolnosti, šlo o jeho vědomý akt. To bylo myslím už přes čáru a já jsem se záměrně nechtěl nechat ovlivňovat skutečnými událostmi, protože mám pocit, že téma je širší, obecné. Což se nakonec potvrdilo, že funguje i v jiných zemích než v Čechách.

Co pro vás cena znamená?

Nic a zároveň hodně. Nic v tom smyslu, že cena nepotvrzuje nějakou příliš velkou výpovědní hodnotu. Na druhou stranu potěší a bylo to příjemné. Cennější pro mě je vidět film promítat v kině plném lidí, kteří reagují a v diskusi se ptají. Nejpříjemnější je vidět, že věc, kterou člověk kdysi vymyslel, seděl, psal, horko těžko dával dohromady, v podmínkách, které nebyly úplně ideální, že film komunikuje. To je asi to nejpříjemnější. Myslím, že ta cena samotná – lhal bych, kdybych říkal, že to není příjemné, to víte, že jo. Pro film jako takový to má význam, že ho vezmou na víc festivalů.

Existuje přece souvislost s Oskary – můžete se dostat do užší nominace.

Je pár festivalů krátkého filmu, festival tady v L. A. je poměrně významný, akreditovaný akademií. V momentě, kdy vyhrajete, automaticky postupujete na tzv. long list – seznam, ze kterého se vybírají nominované filmy, že tam člověk už automaticky je.