Womex v roce 13
Kuchaři světové hudební kuchyně se sjíždějí na hostinu, jejíž jméno je zkratkou pro World Music Expo.
Poslouchejte Čajovnu v pondělí 21. října od 19:00. Online poslouchejte Vltavu zde. „Pojedu na dovolenou k moři někam daleko, kde není McDonald. K večeří nechci hamburger, ale grilovanou rybu od místního rybáře.” Hudební paralela tohoto kréda stála za zrodem akce, která každoročně přiláká přes dva a půl tisíce hudebních agentů a organizátorů z celého světa. Womex se konal poprvé v Berlíně roku 1994, kdy střet mezi průmyslem hudebních molochů a malými nezávislými značkami přibíral na intenzitě.
Spoluzakladatelem Womexu se stal anglický hudební dobrodruh Ben Mandelson. Jako muzikant hraje na desítky strunných nástrojů, od ostatních hudebních producentů se liší tím, že dokáže pracovat za ztížených a málo lukrativních podmínek. Natáčel s Värttinä v Evropě stejně jako s Afričany v divočině, kde si vytříbil své instinkty jak přežít v nepřátelském prostředí. „I v kultuře můžete být podnikatelem či impresáriem,” líčil Mandelson svoji vizi. „Pak ale nejdete striktně za finančním, ale za kulturním výnosem.”
Letošní ročník Womexu se koná v Cardiffu ve Walesu ve Velké Británii. Jeho zahajovací koncert je každoročně věnován hostitelské zemi, v dalších dnech se vystřídají desítky pečlivě vybraných umělců z celého světa. V Čajovně v pondělí 21. října uslyšíte průřez letošním programem, včetně pouliční hudby z Brazílie, hrdelních zpěvů ze Sibiře, i zpěvačky „bosenského blues” Amiry.
Podívejte se taky na trailer festivalového koncertního dění, který představuje různorodost kapel a interpretů letošního Womexu:
Je libo hudební mizérii? aneb Muzikantské vyznání Roberta Planta na veletrhu Womex (výňatek z reportáže z ročníku 2005, původně psané pro Reflex)
Každým rokem se sjíždějí festivaloví organizátoři, vydavatelé, novináři i umělci na hudební veletrh zvaný Womex, čili World Music Expo. Událost tradičně spjatou s exotickými styly letos poprvé zahájil tvůrce téměř mainstreamový: Robert Plant z bývalých Led Zeppelin.
Původně téměř undergroundová hudební událost, na jejíž první ročník přijely pouhé dvě stovky registrovaných delegátů, se změnila v prestižní a prosperující akci. O privilegium uspořádat tento migrující festival na domácí půdě se svádějí podobné boje, jako o olympijské hry. Management anglické haly The Sage o to usiloval už od roku 1999. Tuto nápadnou stavbu vybudoval stejnojmenný softwarový gigant na břehu řeky Tyne, která rozděluje dvojměstí Gateshead-Newcastle. Autorem projektu je britský achiekt Sir Norman Foster, v Evropě proslulý nejvyšším mostem světa nad francouzským údolím Tarn, který byl otevřen loni. Areál obsahuje tři sály s nedostižnou akustikou a místní mu vzhledem k zaoblenému tvaru přezdívají "stříbrný plž".
Kuriozní bylo, že na Plantově zahajovacím koncertu nebyl sál zdaleka plný. Delegáti Womexu metalu neholdují, ale přitom napjatě a někdy až dojatě poslouchali. Zpěváka i jeho skupinu Strange Sensation k tomuto nestandartnímu koncertu womexoví organizátoři nepřemlouvali - nabídl se jim sám. Sestup rockové ikony z nebeských výšin není pro Planta ničím neobvyklým. "Zažil jsem všechny druhy rock and rollového šílenství, dnešní hudba se zredukovala jen na módu, a já chci zkoušet něco jiného," prohlásil v rozhovoru před pěti lety.
Na programu měl nové skladby, něco málo ze zeppelinské éry a dokonce jednu převzatou od Dylana. Plant večerem provázel s lehkým humorem a nostalgií. "Když jsme jeli v někdy v 70. roce do Thajska, stavili jsme se v Indii, a v Bombaji jsme si prostřednictvím George Harrisona a jeho známosti s Ravi Shankarem vybrali místní muzikanty a natáčeli. Strávili jsme příjemný čas ve studiu, nahrávky se vydařily. Ale všechny pásky se nám ztratily. Bylo mi 22 let, a žil jseme hodně uvolněně. Nikdy jsme je nevydali, ale později vyšly pirátsky Japonsku. A teď vám jednu z těch věcí zahrajeme." Zazněla poněkud překvapivá verze známé skladby Four Sticks, a Plantova skupina v ní vůbec nezněla jako rutinní revival band. I když kytarista Skin Tyson navazuje na Jimmyho Page, dělá to s nadhledem. A druhý kytarista Justin Adams posouvá styl až kamsi k pouštnímu blues saharské skupiny Tinariwen.
TINARIWEN ANO, COLDPLAY NE
Současnost, kdy masový pop zrovna nehýří novými nápady, přirovnal Plant následující den na tiskovce k před-rockové éře: "V Anglii tehdy nebylo moc originality, publiku vládli vyšumělí zpěváci balad z poválečných let, lidé teprve objevovali elektrické kytary. Nedávno jsme s Jeffem Beckem vzpomínali na prvního člověka v Londýně, který si pořídil Fender Stratocaster. Všichni jsme tehdy vzhlíželi k Americe." Plant se zmiňuje o Beatles, Stones, i o "kapele s níž kdysi hrál", všichni čerpali inspiraci z černošské hudby z USA. "To je ale jen jedna část příběhu. Podstata se od té doby nezměnila, stále vzhlížíme za obzor, i když teď už jinam než do Ameriky. Já osobně bych třeba viděl na vrcholku hitparády daleko radši Tinariwen než Coldplay."
Z publika přišla nevyhnutelná otázka: Patří vaše hudba na veletrh world music? "Já bych s tím termínem zacházel opatrně. Lidé z celého světa sem přijíždějí proto, aby prohloubili vědomí veřejnosti o své hudbě. Když jsme natáčeli s Jimmy Pagem v Bombaji, netušil jsem, že jednou se tomu bude říkat world music. Hudba, kterou natáčel ve 30. letech starý bluesman a pravzor kytaristů Robert Johnson, měla africkou příchuť. Stejně jako to, co tady za řekou v Newcastle zpíval Eric Burdon s Animals. My všichni si půjčujeme z hudby celého světa. Když mluvím o world music, vím že jsem ve své podstatě jen zloděj s postříbřeným jazykem." Plantův kytarista Justin Adams vypráví, jak vyrůstal na středním Východě a dospíval v punk rocku. "Spoluhráči nade mnou kroutili hlavou: Proč hraješ tu kebab music? Když jsem později hrál s Jah Wobblem a Natachou Atlas, tak mi naopak říkali: Jen tam dej těch kebabů víc. Hraj víc berbersky."
Plant se obrací do publika: "Je tu někdo, kdo zastupuje hudbu severní Afriky?" A pak líčí svůj konflikt s hudebním pokrokem: "Na jihu Maroka, pod Atlasem na kraji Sahary koupíte kazety, na nichž jedna žena zpívá s bubnem a houslemi. Neznám nic lepšího. Ale když tuhle hudbu sháním v Paříži, řeknou mi: Tyhle folklorní záležitosti už nevedeme, zato vám můžeme nabídnout CD k břišnímu tanci. Když se teď natáčí hudba z Maroka a Alžíru, ve studiu se s tím tak piplají, že to všechno pokazí. Všechno je to až moc uhlazené, chutná to všechno stejně jak bujabéza. Cožpak to takhle má být?" Není to ale tím, že jedni se chtějí při hudbě bavit, a jiní hledají všelijaké spodní proudy? Justin Adams vysvětluje, jak africkou hudbu objevoval on: "Trochu mě odradila ta strašně bujará nálada. Já potřebuju mít v hudbě trochu mizérie." A Plant dodává: "I dnes, po letech, když si poslechnu Roberta Johnsona, pořád mě dokáže za pomocí patřičné dávky ginu rozbrečet. Ale říkat tomu mizérie je zavádějící. Spíš se jedná o ten notami nezachytitelný efekt, když hlas bluesových či jiných zpěváků klouže mezi notami. Kdysi jsem vyjel na dovolenou do Marrakeše. Na náměstí se na mě ze všech stran sypaly dramatické zvuky orchestru a najednou přišel velký aplaus. Došlo mi, že na podium vstoupil kdosi hodně slavný. Začala zpívat Um Kalthum. Pro arabský svět to byla zpěvačka století. Tehdy jsem si řekl, už nechci být rockovým bohem. Čímž netvrdím, že jsem jím někdy byl."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.