O životě za mřížemi vypráví Naučená bezmocnost dua VerTeDance

Jedná se o tanečně-divadelní site-specific, na jehož vzniku se podílela také Lali Farro, dlouholetá tanečnice souboru Akram Khan. Režijní spolupráci přijal Jiří Havelka ze souboru VOSTO5. Mezi interprety uvidíme kromě Terezy Ondrové, Veroniky Kotlíkové ze souboru VerTeDance a dalších tanečníků také zakládajícího člena Farmy v jeskyni Roberta Nižníka. Premiéra se koná 17. 10. od 18 hodin v rámci festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. O vzniku představení si s jeho tvůrci povídala Marina Feltlová a jako první k mikrofonu pozvala Terezu Ondrovou.

Tereza Ondrová: Téma vězení přišlo už někdy docela dávno. V našich projektech, když se tak podívám zpátky, se snažíme otevírat různá sociální téma. Šli jsme přes fyzicky handicapované děti. Veronika četla článek o ženských věznicích, hodně ji zaujal a řekli jsme si, že by to mohlo být zajímavé téma – jak se posunout dál a otevřít v rámci tanečního divadla takové podobné téma. To byl také důvod, proč jsme se rozhodli jít z divadla pryč, našli jsme si prostor v Orcu, a řekli jsme si, že si poprvé vyzkoušíme, jak se pracuje mimo divadlo.

Jak dodává Veronika Kotlíková, společně oslovili režiséra Jiřího Havelku, který se na představení také podílí. Právě on jim doporučil knihu Dagmar Šimkové Byli jsme tam taky. Ta se odehrává v prostředí komunistického lágru 50. let. Tento text se stal pro VerTeDance silný inspiračním zdrojem.

Veronika Kotlíková: Nás na tom právě zajímal způsob, jak je ta knížka napsaná. Děj popisuje mladá žena plná života v nejlepších letech, která svůj nejhezčí život prožila ve vězení. Zajímalo nás, jak má člověk v tomhle věku chuť žít nebo alespoň ona taková byla. Její neskutečná vůle k životu a to, jak byla i v těch hrozných podmínkách schopná vidět krásy kolem sebe, hezké mezilidské vztahy vznikající v těch zvláštních podmínkách, způsobily, že knížka nepůsobí depresivně. Možná se tím člověka ještě víc dotkne – že i v takovém prostředí je možné si zachovat alespoň špetku lidské důstojnosti a dívat se na situaci s humorem a nadsázkou. A to byla asi ta hlavní věc, kterou jsme chtěli do představení dostat.

Tereza Ondrová: Představení je volně inspirované knížkou a tématem, jakým způsobem jsou lidé ve vězní omezování. Je to ale volná inspirace, i to, že kniha vypráví o ženách – v představení vystupují i muži. Nesnažili jsme se striktně rozdělovat na mužskou a ženskou věznici, jsou to různé obrazy, jak to může vypadat. Z předlohy jsme se snažili zachovat dobu 50. let.

Veronika Kotlíková: Ta doba hraje roli po estetické stránce, ale jinak se o politické divadlo nesnažíme, nechceme děj zasazovat do hlubších historických kontextů. Vzali jsme si téma odloučení jedince od lidí, které má rád. Že je nucený trávit dlouhou dobu svého života s lidmi, které si sám nevybral. A je to těsná blízkost. I v téhle nesvobodě je potřeba najít si svou vlastní svobodu, humor a vtip.

Představení se odehraje v suterénu bývalých elektrických podniků na Vltavské – syrovém, vykachličkovaném prostoru ve třech podlažích, který v minulosti sloužil jako lázně, rehabilitační centrum nebo pitevna. Jaké to je, zabývat se tématem vězení a naučené bezmocnosti v tomto bezútěšném prostředí?

Karolína Hejnová: Určitě je super tančit v tomhle prostoru. Je sám o sobě strašně intenzivní, hodně syrový, není to jako divadlo v neutrálním black boxu. Už když se člověk postaví do tohohle prostoru, něco mu to dává, něco to říká, vyjadřuje to nějakou emoci. Na druhou stranu je to větší závazek, aby se člověk nepouštěl do úplně evidentních věcí.

Jaro Ondruš: Ten prostor háže už rovnou obrazy, možnosti, se kterými dá pracovat. To divadlo nenabízí, protože v něm nic není. Pracovat s těmito různými dveřmi, kachličkami, stropem, světly, průhledností, s tím, že lidi musí chodit za námi. Jsou tu také tři poschodí, které prostor krásně rozčleňují.

Robert Nižník: Při vstupu do site-specific prostoru je důležité ho začít poslouchat nebo ho nenásilným způsobem adaptovat. Když člověk vstupuje do prostoru, který má svou historii, energii, může tam vytvářet své vlastní věci, ale je důležité na sebe nechat působit i tu energii samotného prostoru.

Petr Opavský: Do tématu jsme se ponořili velice hluboko, v makro-mikrostruktuře si během zkoušení sami zakoušíme pojem naučené bezmocnosti – tím, že na tématu pracujeme, stává se samo i metodou tvorby, kreativity. Musíme se neustále motivovat, sebemotivovat, abychom nepropadli syndromu naučené bezmocnosti.