Retrospektivní výstava malíře Jana Kotíka ve Veletržním paláci pokračuje. A jak na něj vzpomínají jeho synové?
Sbírka moderního a současného umění otevřela minulý rok v říjnu v prvním patře Veletržního paláce retrospektivní výstavu malíře, grafika a teoretika výtvarného umění Jana Kotíka, umělce celoživotně zaujatého tématem podstaty uměleckého díla a jeho role ve společnosti. Výstavu si můžete prohlédnout do 23. března.
O stručnou charakteristiku velmi rozmanité Kotíkovy tvorby, zahrnující malbu, kresbu, koláže, objekty a instalace, ale také invenční zásahy do užitého umění a průmyslového designu a práce teoretické, požádal Karel Oujezdský ve Veletržním paláci autorku koncepce výstavy a kurátorku Ivu Mladičovou.
Jak byste Kotíkovo tvorbu charakterizovala?
Specifikum uměleckého projevu Jana Kotíka spočívá ve schopnosti velmi inteligentně absorbovat světové a evropské podněty z uměleckého světa, přičemž si ale zachovává velmi osobitý projev. Což je krásně vidět na výstavě, která konfrontuje 60. léta s 80., 50. léta s druhou polovinou 80. let. Celek díla je opravdu organický, není pochyb o osobitosti Kotíkova projevu.
Které momenty Kotíkova života byly podstatné pro vývoj jeho tvorby?
Často se zdůrazňuje období Skupiny 42. Nicméně je třeba říci, že během působení ve Skupině 42 nebyl Jan Kotík ještě úplně vyprofilovaným autorem, tehdy se snažil oprostit od pokubistické a posurrealistické estetiky. Důležité období je určitě druhá polovina 50. let, protože Jan Kotík patřil mezi ty osobnosti, kolem nichž krystalizovaly tendence informálního charakteru. Patřil k těm, kteří pojali informální malbu v českém prostředí velmi atypicky. Více se vztahoval k americkému abstraktního expresionismu, apeloval na konstruktivní aspekt uměleckého projevu. Když dáme jeho dílo do souvislosti konfrontací začátku 60. let, je atypické, vybočuje. V expresi se Kotíkovo dílo odlišuje a vrací se ještě v 80. letech, čímž potvrzuje svůj přístup.
Dalším momentem bude jeho odchod do Berlína v roce 1969, kam odjíždí na stáž.
Ještě důležité před odjezdem do západního Berlína je druhá polovina 60. let, kdy byl Jan Kotík přizván na výstavu Nová citlivost. Tam se totiž začala projevovat Kotíkova tendence ke konceptuálnímu pojetí uměleckého díla. Ale protože vždy kladl velký důraz na předmětný charakter díla, nikdy nemůžeme hovořit o čistém konceptu. Vytvořil na přelomu 60. a 70. let například cyklus Inomago, který je výrazně konceptuálního charakteru. Pořád ale zůstává malba a malířské gesto velmi důležitým aspektem. 70. léta jsou pro Kotíka poměrně šťastným tvůrčím obdobím, protože se vypořádával s hledáním hranic malby a obrazové plochy jako takové, dospěl k linii, zavěšoval lana pokrytá akrylovou malbou a hledal aspekty prostoru a času ve svých dílech. Vytvořil velmi zajímavý cyklus transformačních objektů, které byly prezentovány na důležité výstavě v America House 1975 v západním Berlíně. Tam upoutal pozornost mladých berlínských umělců, kteří ho oslovili a na konci 70. let společně vytvořili site-specific instalace, velmi progresivního charakteru.
Jak jste celou výstavu koncipovala?
Výstava má šest částí. První je úvodem, který představuje všechny přístupy ze všech období Kotíkovy tvorby. Je nazvaný Malba jako antropologická konstanta, druhá část se věnuje metodě umělecké práce Jana Kotíka, je nazvaná Ateliér – pracovna – laboratoř. Třetí část, která se snaží vysvětlil Kotíkovo pojetí kompozice, dekompozice a transformace lidské figury. Je poměrně rozsáhlá, zahrnuje od konce 30. let období do konce 50. let a ještě přidává pseudofigury z druhé poloviny 80. let.
Čtvrtá část se nazývá Struktura obrazové plochy, tabule, rastry, kaligrafie. Tím je téměř vysvětlený obsah, zabývá se strukturou obrazové plochy, vlivem kaligrafické malby. Jsou tam opět vstupy z 80. let, kdy původní rastrové členění obrazu je ještě komplikováno tím, že Jan Kotík rozděluje obrazovou plochu na geometrické části, které jsou vyklopitelné do prostoru nebo do plochy jako takové. Znejišťují diváka, zda stojí před objektem, nebo před malbou – jsou velmi zajímavé v kontextu 60. let. Kromě toho tato část obsahuje ještě prostorové malířské objekty, které jsou velmi invenčním, osobitým vstupem Jana Kotíka do prostorové malby tehdejší doby. Předposlední část je nazvaná Předmětný charakter díla, aspekty prostoru a času, zahrnují první desetiletí berlínského pobytu. Prezentují téma trojúhelníku, linie a obsahují několik transformačních objektů, které byly vystaveny v America House 1975 a posléze také na bienále také na Bienále v Benátkách 1976.
Poslední část se snaží představit tendenci k syntéze Kotíkova uvažování o celku svého díla, představuje pojetí obrazu nebo malířského objektu jako otevřeného systému. Vztahuje se tak k důležitému tématu, kterým se Jan Kotík zabýval celý život, a to je Lao-C‘ – Tao te ťing, který inspiroval Kotíka k uvažování o významu tradice, praktického pohledu na umělecké dílo, které je potvrzeno časem, tradicí. Posledním důležitým momentem této poslední části je dílo S plochou malby se přece ještě musí něco dít. To krásně vystihuje Kotíkovo uvažování o transformaci jakékoli danosti v uměleckém světě, s níž má potřebu ještě dále něco učinit.
Výstava je specifická právě tím, že nedodržuje retrospektivní chronologickou linii exaktně. Snaží se téma, ke kterému se Jan Kotík od 70. let opakovaně vracel, zařadit k období, kdy se tématem zabýval poprvé. Je důležité také zařazení teoretických Kotíkových textů mezi výtvarný odkaz. Na výstavě je zařazeno 15 úryvků textů, které korespondují s konkrétním dílem nebo tématem. I výtvarně je tato textová část zařazena do celku výstavy, takže působí naprosto organicky.
