Krvavá svatba pod Palmovkou nešokuje, něžným smutkem se uchází o vaši přízeň
Klasické divadlo o silných vášních, s velkým obsazením, zajímavou scénografií a citlivými hereckými výkony se dnes u nás příliš nenosí. Taková scéna jako je Divadlo Pod Palmovkou by je však svým divákům nabídnout měla.
A nový tým, který nastoupil od podzimu, s tím ve svém dramaturgickém plánu počítá. Jako první premiéru sezóny uvedli Lorcovu Krvavou svatbu a to kvůli rekonstrukci libeňské scény na několika adresách – v Děčíně, a poté v pražském Divadle v Dlouhé a ve Švandově divadle. Více recenze Jany Soprové:
Režiséra Michala Langa téma skrytých vášní, které fatálně ovlivňují jednání lidí, zničí jak své nositele, tak jejich okolí, láká dlouhodobě. A když při realizaci narazí na spřízněné herce, vznikne velmi působivý tvar. Do souboru přizval zajímavé herce z regionálních divadel, kteří jsou neokoukaní a mají v sobě zvláštní tajemství. To se týká ústřední čtveřice Tereza Dočkalová, Ondřej Volejník, Ondřej Veselý a Lenka Langová, kterou doplňují členové stávajícího souboru, zaujme především Zuzana Slavíková v roli matky vdovy. Inscenace nesází na prvoplánovou líbivost reálií, ani přehnanou expresivitu, nicméně mnohé z obrazů zůstanou v paměti.
Strohá scéna, nenápadné kostýmy
Prostoru dominuje zajímavě seskupená soustava oprýskaných dveří, které v perspektivě zaplňují jeviště až na horizont (autorem je Milan David), a můžeme je brát jednak jako funkční vstupy do jednotlivých prostředí (rozlišující prostory veřejné a soukromé), tak i jako symbolické otevírání skrytých dveře do duše. Scénu doplňuje několik židlí a stolů, jejichž přesuny vymezují prostor pro jednotlivé situace. Hned v úvodní scéně dvě židle, na které matka klade s obřadností svršky svých milovaných zemřelých, naznačí situaci trvalého smutku, který se stal rituálem (stejná scéna, s dalším mrtvým a tedy židlí navíc děj uzavírá). Stejně jako je strohá a jednoduchá scéna, působí poměrně nenápadně kostýmy Tomáše Kypty, využívající inspiraci ze španělského venkova. To se týká jak rozevlátých tanečních sukní využitých při tanečních scénách, tak i pokrývek hlavy, od mužských klobouků, přes skromné tmavé plachetky vdaných žen až po nevěstin velkolepý věnec z falešných pomerančových květů.
Napětí v detailní herecké pohybové práci
V ději se prolínají výrazně realisticky laděné scény, v některých případech s lehce humorným podtextem (viz domlouvání svatby, či scénu rvačky při svatební hostině), s poeticky laděnými, až lidově naivistickými scénami tanců a něžného zpěvu, či magickými vstupy v namodralém „dušičkovém“ osvětlení, s příchodem Smrtky poutnice, a Luny, ztvárněné hercem na chůdách. Součástí této magie je i ohňový rituál, kolem něhož ženy tančí. Zatímco ve stylizovaném tanci jako by emoce vybublávaly na povrch, v reálném životě postav jsou naopak potlačovány až do minimalismu. Toto pojetí, detailní práce s pohyby, gesty a někdy jen změnami ve výraze obličeje mohou některým divákům připadat až příliš pomalé, a chvílemi až nevýrazné. Nicméně, právě tak dosahují herci napětí, které jako by bylo stlačeno pod povrchem a hrozilo každou chvíli vybuchnout. Tragédie většinou nejsou hlučné, trápení, nenávist i vnitřní zápasy jsou tiché. To, co ničí, přichází nenápadně a mnohdy netušeně.
Celý příběh plyne jako melodie flamenka, s pocitovými zákruty, záchvěvy vášně, radosti i smutku. Je to představení, jemuž přicházíte na chuť postupně, Nešokuje, spíše se s něžným smutkem uchází o vaši přízeň. Jestli příběh přijmete, vstoupíte do labyrintu dveří, které se před vámi otevírají, můžete si odnést zajímavý divadelní zážitek.
