Těžký život syrských uprchlíků a sovětské kulinářské zázraky

13. listopad 2013

Zamyslíme se nad těžkým osudem uprchlíků, ať už opouštějí své domovy kvůli přírodním katastrofám nebo kvůli občanské válce. Uslyšíte příběh chlapce, který se jako dobrovolník vydal bojovat do Sýrie. A nabídneme vám netradiční ochutnávku ruských specialit z časů sovětského vaření – dozvíte se, proč na tato jídla Rusové nostalgicky vzpomínají.


Těžký osud uprchlíků

Mohutný tajfun zpustošil v uplynulých dnech centrální část Filipín a vyžádal si desítky tisíc obětí. Některé země světového společenství se zapojily do intenzivní humanitární pomoci. Švédský deník Expressen předpovídá, že globální klimatické změny způsobí v budoucnu ještě více takových jevů, jakým byl tajfun na Filipínách.

Proto musí Západ přistoupit ke konkrétním krokům. Bohaté země mají povinnost pomáhat zemím chudým. „My jsme ti, kdo naplnili atmosféru skleníkovými plyny,“ píše list Expressen a upozorňuje na sobecké důvody přizpůsobování se klimatickým změnám. Zvenku to vypadá, že se jedná o etnické nebo nábožensky motivované konflikty. Ve skutečnosti ale jde o spory kvůli zásobám nerostných surovin.

Čím méně se dokáží země přizpůsobit klimatickým změnám, tím více budou ničit atmosféru a tím více „klimatických“ uprchlíků přibude. Po řádění tajfunu na Filipínách musí být svět připraven k zásahu. Je třeba ale vzít v úvahu, že boj proti klimatickým změnám je běh na dlouhou trať, uzavírá švédský deník.

Tacloban, Filipíny. Lidé, kteří přežili úder ničivého tajfunu Haiyan

Ve světle filipínské tragédie upozorňuje americký list Christian Science Monitor, že by se nemělo zapomínat ani na syrské rodiny, které musely v důsledku války utéct ze země. Celá jedna třetina populace musela opustit své domovy a v sousedních zemích se nachází přibližně 2 miliony uprchlíků.

Občanská válka v Sýrii poznamenala životy milionů obyvatel, ale ve srovnání s pomocí světového společenství na Haiti po zemětřesení nebo cunami v Indickém oceánu pomoc Sýrii bledne. Svět proto musí zvýšit pomoc této nešťastné zemi. Tamní občanská válka sužuje obyvatele víc než dva a půl roku a osud uprchlíků je vesměs stejný. Děti nechodí do školy, rodiče nemohou pracovat. Víc než dva miliony běženců našly útočiště v sousedních zemích, zejména v Jordánsku a Libanonu.

V samotné Sýrii musely opustit své domovy více než 4 miliony lidí. Potravinová a lékařská pomoc je žalostná a navíc nepravidelná. Ohroženy jsou miliony životů, a proto Organizace spojených národů vyzvala syrskou vládu, aby umožnila přístup pro humanitární pomoc do všech částí země. Občanská válka se táhne, takže jsou legitimní obavy, že krize syrských uprchlíků se vytratí z povědomí světového společenství.

OSN apelovala na členské země, aby pomohly částkou vyšší než 4 miliardy dolarů. Měla by výrazněji pomoci při řešení nejhorších důsledků krize. Také je potřebná pomoc sousedním zemím, jako například Jordánsku, které se snaží zvládnout bezprecedentní nárůst nových obyvatel. Pokud svět nezvýší pomoc Sýrii, lidské utrpení a regionální nestabilita postihnou nejenom blízkou, ale i vzdálenou budoucnost.

Jak už bylo řečeno, v Jordánsku je uprchlíků nejvíc. Jejich počet se odhaduje na 600.000. Pro tuhle malou zemi, která je ostrovem stability na Blízkém východě, je to obrovská zátěž. Většina běženců směřovala na sever země, kde představují obrovský tlak na ekonomiku, sociální služby a školství. Jordánsko má v sobě hluboce zakódovanou kulturu pohostinnosti, ale situace není jednoduchá.

Syrští uprchlíci v táboře

Uprchlíci způsobují, že samotná hostitelská země čelí v současnosti ekonomické a společenské krizi. V nastávajícím zimním období se neradostná situace běženců nezlepší. Polovina z nich jsou děti, většinou mladší 12 let. Humanitární organizace pomáhají, ale potřeby jsou podstatně větší, uzavírá Christian Science Monitor.


Příběh německého dobrovolníka v Sýrii

Americké noviny Washington Post přinášejí příběh mladíka, který odešel z Německa do Sýrie, nikoliv ale s nějakou humanitární organizací. Šel tam bojovat. Šestnáctiletý Pero pocházející z rodiny makedonských přistěhovalců matce tvrdil, že se zúčastní nějaké akce v centru Frankfurtu a pak přespí u kamaráda. Jenže se neozýval. Druhý den jí konečně zazvonil telefon.

„Kde jsi?“ ptala se svého syna naštvaně, ale i s ulehčením, že ho slyší. „Jsem v Sýrii,“ odpověděl Pero. Stejně jako mnoho dalších evropských muslimů se odebral bojovat po boku extremistických skupin do tamní občanské války. Rodina vyzkoušela všechno možné, aby ho dostala zpět domů. Nakonec se rozhodla pro drastickou variantu – únos, konstatuje citovaný deník Washington Post.

Pero a 22 dalších mladých mužů, mezi kterými byli nejméně čtyři mladiství, odcestovali z Německa do tureckého letoviska Antalya a odtud pokračovali k hranicím se Sýrií. Jeho rodina začala ihned přemýšlet nad tím, jak ho může od zvoleného „mučednického osudu“ uchránit. Přitom ještě nedávno by takové chování od Pera vůbec nečekali.

Muslimská rodina se přestěhovala do Německa z Makedonie ještě předtím, než se chlapec narodil. Změna nastala asi před rokem, když se po sedmi letech vrátil domů do Frankfurtu Perův otec, jenž strávil nějaký čas ve vězení za prodej drog. Oba muži si k sobě nemohli najít cestu, navíc žili natěsnaní jen v malém bytě. Pero se tak stále více setkával se svými novými přáteli v místní mešitě.

Bojovníci syrské opozice

Nejdříve začal tlačit na rodinu, která měla k islámu poněkud vlažný vztah, aby se pravidelně modlili. Poté se svými přáteli rozdával po ulicích Frankfurtu Korán. Následně již přišel nápad odjet do Sýrie a podílet se tam na vzniku islamistického státu. Rodina se snažila být s Perem neustále v kontaktu i během jeho pobytu ve výcvikovém táboře islamistů, na telefonní kredit mu posílala stovky eur.

„Chtějí se dostat do ráje,“ uvedl Perův otec Mitko na adresu radikálních bojovníků. A dodal: „Já ale chci, aby můj syn šel cestou Boží, a to tato cesta není.“ Během telefonátů a konverzací přes Skype se snažili hocha přemlouvat, aby se vrátil. Hráli na city, nic ale nezabíralo. Pero rodině vyprávěl, že bydlí v domě někde poblíž tábora ještě s dalšími německy mluvícími bojovníky. O výcviku nemluvil, ale přiblížil trochu prostředí, ve kterém žije.

V nedalekém městě prý prodávají gyros, který znal i z Německa, a občas prý zabijí jehně a celá skupina si ho dá k večeři. I přesto si ale Pero stěžoval, že mívá hlad. Vždy ho mohli kontaktovat až po deváté hodině večer prostřednictvím jeho tureckého nadřízeného, který žil kdysi v Německu. Ten prý Mitkovi jednou řekl, že by Perovi nejvíce prospělo, kdyby mu rodina pořídila kalašnikov AK-47 a neprůstřelnou vestu.

Příbuzní byli stále zoufalejší. Mitko na svého syna křičel do telefonu, aby se okamžitě vrátil. Pero se pak dva dny neozval a poté mluvil jen se svou matkou. Říkal, že se zapojí do bojů krátce po muslimském svátku íd al-adhá, který letos připadl na polovinu října. Rodina se proto rozhodla jednat. Mitko si sjednal schůzku s konzervativním imámem Hišamem Šášá, který je znám svým bojem proti radikalizaci muslimů v Německu.

„Co mám dělat?“ ptal se ho. Imám nabídl několik variant: Dohadovat se s Perem, říct mu, že Korán staví povinnosti k rodině na první místo a odsuzuje násilí, nebo přesvědčit ho, že je jeho matka nemocná a že je potřeba, aby přijel domů. Rodina vyzkoušela úplně všechno: slíbila Perovi nový začátek, když se vrátí, snažili se ho přesvědčit, že je jeho matka těžce nemocná. S chlapcem ale nic nepohnulo.

Sýrie

„Je tu ještě jedna varianta. Uneste ho,“ reagoval tehdy imám. Pět dní nato Pero souhlasil, že se setká s matkou a tetou v Turecku poblíž hranic, aby se s nimi rozloučil, než půjde do boje. Poprosil je o teplé ponožky, svou koženou bundu, trička a antibiotika. „Možná je to naše poslední šance,“ uvedla Perova matka Bagica. Část rodiny se proto odebrala do Turecka.

Ve městě Antakya, které se nachází nedaleko syrské hranice, vylíčili celý problém tureckým policistům, kteří jim přislíbili spolupráci. Ke schůzce s Perem mělo dojít následující den ve tři hodiny odpoledne. Čekali na něj v hotelu. Když konečně dorazil, otec dal signál policistům v civilu, kteří ho zadrželi. Pero nebyl ozbrojený a ani se nijak nebránil. Deník Washington Post uzavírá příběh slovy Perovy tety: „Když uviděl svou matku, padli si do náručí a oba plakali.“ Pak všichni odjeli na letiště směr Frankfurt.


Ruská kulinářská nostalgie

Nyní bude řeč o jídle. Poslouží nám k tomu kniha ruské autorky Anyi von Bremzen, která zkoumá vztah k jídlu v Rusku. Informace přinesla Svobodná Evropa. Když se lidí zeptáte, kterou zemi považují za kulinářský ráj, většinou jim přijde na mysl Itálie nebo Francie. Anya von Bremzen, která se narodila ještě za Brežněvovy éry budování sovětského impéria, tvrdí, že její domovská země je charakterizována kromě jiného zanícením pro dobré jídlo, i když zcela jiným způsobem.

Francie a Itálie mají svou identitu spojenou spíše s hedonistickým vztahem k jídlu. Vztah Rusů k pochutinám je mnohem komplikovanější, protože po dlouhá léta tam byl prostě nedostatek jídla. Sny o nakupování potravin bez dlouhých front, nebo o stole plném pochoutek utvářely život lidí silným způsobem. Kniha se jmenuje Mistrovské umění sovětského vaření: vzpomínka na jídlo a touhu po něm.

Kniha je cosi víc než pouhá kuchařka. Jde o hluboce osobní popis rodinné historie von Bremzenů, poznamenaný neustálým zápasem najít jídlo a najíst se. Rodinná historie von Bremzenů sahá daleko za hranice Sovětského svazu a jeho kultury. Jsou v ní Židé z Oděsy, kteří se přidali ke komunistům, když bylo usmrceno jedno jejich dítě během pogromu na jejich komunitu. V rodokmenu je i feministka, která později skončila v sibiřském pracovním táboře.

Logo

Děda autorky pracoval pro tajné služby. S hrůzou sledoval, jak sovětský krutovládce Stalin opakovaně přehlížel varovné signály před nacistickou invazí v roce 1941. Nedostatek potravin, jejich přídělový systém a nekonečné fronty v obchodech – to vše se táhne celou knihou. Mnohokrát si matka autorky vymyslela pro jídlo vznešený a elegantně znějící francouzský název, i když šlo o oběd složený jenom z vajec a tmavého chleba.

Navzdory tomu Anya von Bremzen na své dětství ráda vzpomíná. V roce 1974 spolu s matkou emigrovala do Spojených států. Prožívala tam ale hluboký stesk po domově. Paradoxně jim chyběly ty dlouhé fronty v obchodech, před kterými utekly. Stát ve frontě v sovětském obchodě byla taková sovětská verze Facebooku. Z fronty se totiž stala komunita čekajících lidí.

Někdy se čekající dostali do fyzických potyček, kleli a vyměňovali si pomluvy. Jako dítě mě to fascinovalo. Když jsme se s mámou přistěhovali na předměstí Philadelphie, nebyly tam vůbec chodníky. Lidé nechodili po chodníku. Pro mnohé přistěhovalce to bylo zdrcující. Proč lidé nechodí po ulicích? Na Anyu neudělal dojem ani prakticky neomezený přístup k potravinám v amerických supermarketech.

Obklopena množstvím sortimentu, pro který se měla rozhodovat a vybírat z něj v obřích lednicích, řady produktů, jeden za druhým, ostře osvětlené prostory, to všechno způsobilo, že Anya ztratila chuť na jídlo. Po sovětském Rusku, kde jeden kus pomeranče byl důvodem k oslavě, v ní nečekaný přebytek v amerických obchodech zanechal trudný pocit, že není co slavit.

Ztracený pocit oslav si proto Anya a její matka navozují ve svých bytech v New Yorku, kde se nakonec usídlily. Činí to tak, že vaří různá jídla z časů Sovětského svazu. Třeba „kulebjaku“, koláč plněný komplikovaně připravovanou rybí a houbovou náplní, známou z carských „marnivých“ časů. Připravují také jídlo typické pro 30. léta: „stalinský barokní krabí salát a sladké šampaňské“. Výročí zániku Sovětského svazu oslavují jídlem, které se nazývá „blini“. Podávají se s máslem, kyselou smetanou, kaviárem a uzenou rybou.

Anya von Bremzen do Ruska pravidelně jezdí. Dokonce se objevila spolu s matkou v jedné známé televizní kuchařské show. Je jí však líto, že současná bohatá města, jako Moskva nebo Petrohrad, se svými okázalými supermarkety a suši restauracemi navždy ztratily posvátnost kultury jídla z časů Sovětského svazu. I tak jsou ale chutě minulosti pro mnoho Rusů nadále nositeli nostalgie.

Většina návštěvníků pozná především turistickou tvář Moskvy. Její obyvatelé ji však vidí nezkresleně

Kupříkladu pirožky nebo ruský bramborový salát považují za svá nejoblíbenější jídla. Anya sama ráda připravuje pro přátele v New Yorku kulinářské speciality z časů Sovětského svazu. Někdy uvaří boršč s množstvím masa a dává do něj i uzenou klobásu. A dezert? Anya váhá a pak odpovídá: „Improvizuji. To byl sovětský styl.“ Tolik článek Svobodné Evropy.


Osud Židů a slavné obrazy

V Německu se nedávno našlo přibližně 1500 obrazů. Autory jsou mistři moderního umění. Původním majitelům je zkonfiskovali nacisté za druhé světové války. Mezi plátny nechybí díla Pabla Picassa, Henriho Matisse, Marka Chagalla, Paula Klea či Oskara Kokoschky. Celá záležitost se dostala prakticky do všech světových deníků a je v nich podrobně rozebírána. Je to cosi jako objev několika desetiletí.

Americký list New York Times o této „senzační“ události informoval pod titulkem Umění triumfuje nad nacisty. BBC se věnuje reakcím na událost na internetu, protože mnohé z obrazů zabavili nacisté Židům. Pro historiky umění je objev světoznámých autorů ohromnou událostí. Stanice BBC ale mapovala komentáře na internetu a dospěla k závěru, že zdaleka ne všichni respondenti viděli událost optikou historiků umění.

Pro některé jde o další důkaz bohatství Židů, jako kdyby každá židovská rodina před druhou světovou válkou vlastnila obraz Picassa nebo Matisse. Objevily se komentáře, označující potenciální dědice obrazů za chamtivce, kteří chtějí připravit veřejnost o cenné obrazy, jež by správně měly být v muzeích. Takže to není zase až tak drtivý triumf nad nacismem? Ptá se autor článku stanice BBC David Mazower.

Henri Matisse: Čtenářka v bílé a žluté

Rodina jeho matky byli polští Židé, hluboce zakořenění po staletí v Polsku, které pokládali za svůj domov. Mazowerův prapradědeček vyrostl jako oddaný chasidský Žid. Ještě jako mladík si ale nakonec odstřihl pejzy po stranách tváře, oholil si vous a věnoval se sekulárnímu vzdělání. Založil školu pro dívky a stal se známým pedagogem a zaníceným lingvistou. Mluvil plynně jidiš, hebrejsky, polsky a rusky. Do noci pak vysedával v kuchyni za stolem a učil se postupně španělsky, francouzsky a německy.

Jeho malý byt byl napěchován knihami na všechna možná témata. Svoji knihovnu budoval 50 let. Po knihách ale nedlouho po příchodu nacistů nebylo vidu ani slechu. Ve věku 78 let se pokusil o sebevraždu ve Varšavském ghettu a nakonec zemřel ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Tohle je mnohem typičtější příběh z války než zachování vzácných uměleckých děl.

Další příbuzný Davida Mazowera, bratranec Paul přežil válku. Byl prvním člověkem s vytetovaným číslem na ruce, kterého jsem v životě potkal, poznamenává. Ve Spojených státech začal nový život. Největší bohatství pro něho představuje obal prastarých hodinek s řetízkem. S hrdostí mi ho ukázal. Na obalu je portrét jeho dědečka, rodinného patriarchy, který dal každému ze svých deseti dětí hodinky stejné značky.

Devět z nich se ztratilo. Když mu bylo 20 let, Paul schoval hodinky do okenního rámu doma v polském městě Lodž. Udělal to těsně před deportací do koncentračního tábora. Příběhy jako tenhle jsou podstatou moderní židovské historie. Ne názory o hrabivosti Židů a jejich nárocích na objevené obrazy.

Druhá světová válka byla obdobím devastace rodin, ztrát a vykořenění milionů lidí. Rodinné vztahy byly přetrženy, rozsáhlé rodinné vazby, budované po mnoho generací, byly rozmetány. Pro některé přestal existovat svět vlastnictví věcí, které nesly v sobě vzpomínky a smysl rodinného bytí, uzavírá autor na stránkách stanice BBC.

autor: Anna Budajová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.