Barma o AIDS mlčela, teď nemá léky pro statisíce nakažených

V zemích třetího světa je situace hrozivá a lidí často nemají o nemoci povědomí. Příkladem je jihoasijská Barma, kde žije 600.000 HIV pozitivních a jen zlomek z nich dostane léčbu. „AIDS je ostudnou nemocí pro lidi a bývalé vedení se stydělo dělat jakoukoliv osvětu. Souvisí to také s kulturními základy, které považují za neslušnou ventilaci osobních problémů,“ vysvětluje katastrofální neinformovanost Sabe Soe z Barmského centra Praha.

Léčba pro jedno procento

Několik domků s pozemkem na předměstí Rangúnu, kde pacienti čekají, než je přijmou v nemocnici. Nebo tady žijí, než dokončí léčbu. Na dlouhých nízkých pryčnách leží jeden muž vedle druhého. Mezi nimi hromádky oblečení, koše s jídlem a nádobí. Od nízkého stropu visí plastové hadičky infuzí vedoucí do jejich paží. Leží mlčky a oči mají upřené kamsi od dálky.

V místnosti pod nimi je o poznání více živo. Tam jsou ubytovány rodiny včetně mnoha malých dětí. Všichni mají jedno společné: jsou HIV pozitivní. „V tuto chvíli je u nás ubytováno 136 dospělých a 7 dětí. Když přijde pacient, zaregistrujeme jej, lékař jej prohlédne, jestli nemá ještě jinou nemoc. Na základě doporučení jej pak posíláme na kliniky, kde se léčí s virem HIV,“ říká Mya mladá žena, která toto komunitní středisko už roky vede.

Podobné zařízení je v celé Barmě jen jedno jediné. Od roku 2004 jím prošlo už nejméně 10.000 potřebných. „Jsou tady lidé z celé Barmy. Většinou jsou tak chudí, že by si tady v Rangúnu nezaplatili ani jídlo, natož ubytování. V nemocnici dostanou léky, ale zůstat tam nemohou a domů to mají daleko. Často jim musíme přispět i na cestu zpátky domů. Jsou tady často celé rodiny, včetně dětí. Vaříme společně jídlo pro všechny. Zpravidla tady lidé zůstávají asi 3 měsíce,“ popisuje Mya chod zařízení.

Barmánci při modlitbě|foto: Jaromír Marek

Všichni, co jsou tady, mají vlastně při vší smůle ohromné štěstí. Přístup Barmánců k léčbě HIV je totiž více než žalostný. „AIDS je jeden z největších problémů. V zemi je 600.000 nemocných. Většina ale nedostává žádné léky, nemají žádnou naději. Vláda má léky pro čtyři tisíce pacientů, další 4000 obstarají neziskovky, ale zbytek lidí je bez jakékoliv lékařské pomoci, to je strašná situace,“ popisuje katastrofální nedostatek doktor Tint Soe, lékař, který se problematikou HIV zabývá dlouhé roky.

Zbraně nad lidmi

Jako všechno v Barmě i tato smrtelná choroba souvisí s politikou, která ovlivňuje ekonomiku země, a tím i katastrofální úroveň života. „Vládnoucí vojenská junta se nezajímala o lidi, ale o svoje tanky a děla. Mladí nemají práci, ženy se stávají prostitutkami, roste spotřeba drog. Množí se tak přenosy sexuálním stykem i injekčními stříkačkami,“ vysvětluje doktor Tint Soe. Lidé podle něj vůbec nemají povědomí o této celosvětově známé chorobě. Nejčastěji přinese do rodiny nemoc manžel, nakazí svoji ženu a ta často porodí už nakažené dítě.

Vlastně i tato klinika souvisí tak trochu s politikou. Vznikla před skoro deseti lety v domě opoziční aktivistky Piu Piu Te, dnes poslankyně za Národní ligu pro demokracii. Důvod byl jasný: Žalostná situace mnoha lidí, o které se nikdo nestaral. „Když byla paní Su Ťij v domácím vězení, museli jsme každý večer hlásit seznam lidí, kteří tady přenocují. Neustále chodily nějaké kontroly, chtěli nás vyhnat,“ popisuje represi Mya a pokračuje.

„Když ale Su Ťij propustili, o našem středisku se začalo víc mluvit a úřady nás teď nechávají být. Když jsme začali přijímat pacienty, neměli jsme oficiální souhlas místních úřadů ani zdejší komunity. Obvykle taková zařízení nejsou přijímána pozitivně. Lidé se bojí, že tady třeba někdo zemře, bojí se také nákazy. Postupně se ale soužití se sousedy zlepšuje,“ dodává Mya.

Barmské děti|foto: Robert Mikoláš

Centrum prevence a léčby AIDS je pro většinu pacientů jedinou záchranou. Proto sem přijíždějí doslova z celé velké Barmy. Jak ale říká lékař, který pacienty přijímá, často sem přicházejí doslova na poslední chvíli. „Málokdy přijde někdo v raném stádiu. Osvěta je malá, lidé nevědí, že nemoc je může zabít. Lidé se bojí, že návštěva lékaře je drahá, a tak ji odkládají. Pacienti přicházejí, až když nemoc propukne. Když už třeba ani nemohou chodit. Máme ale případy, že se lidé vrátili domů relativně zdraví a vrátili se ke svému původnímu povolání,“ říká lékař.

I do jeho života se promítla politika. Medicínu začal studovat v roce 1991, vinou politické situace ji ale dokončil až v roce 2000. Hned potom začal pracovat na infekčním oddělení v nemocnici. Jeho zkušenost je alarmující. „AIDS jsme teoreticky znali, ale až v nemocnici jsem se s touto nemocí setkal. Lidé k nám chodili s podezřením na tuberkulózu. Řada mých kolegů – lékařů ani testy na HIV nedělala, nenapadlo nikoho, že může jít o toto onemocnění. Vůbec jsme s tou nemocí nepočítali,“ přiznává se lékař.

Smrtící nevědomost

Povědomí o existenci smrtelně nebezpečné a relativně snadno přenosné choroby bylo v Bramě ještě před deseti lety zcela mizivé. A potvrzují to i sami pacienti. „Neměl jsem vůbec tušení, že taková nemoc je. Mnoho lidí v naší vesnici zemřelo, aniž by věděli, na co,“ říká čtyřicátník, který přišel z vesnice ležící v deltě řeky Iravadi. A stejné příběhy říká většina pacientů. „Problémy mám asi rok, vyšetřili mě a zjistila jsem, že jsem HIV pozitivní. U nás ve vesnici je hodně nakažených. Až teď se začala dělat nějaká osvěta, to dříve nebylo,“ říká mi asi třicetiletá žena, která ve středisku čeká, až její léčba začne. „Matka, sestra, jedno moje dítě byly na testech a jsou negativní. Čekám, jak dopadnou testy mé mladší dcery,“ dodává ustaraně.

To mladá rodina s malým kojencem má jasno. HIV pozitivní jsou všichni tři. „Dozvěděli jsme se o nemoci od jiných pacientů z vesnice. Ti nám poradili, abychom se nechali testovat. Jsem nemocná. Poradili mi, abych přijela sem. Čekám, až začnu dostávat léčbu. Počítám, že tady budeme asi tři měsíce,“ Mnozí a mnozí další se ale svoji diagnózu ani nikdy nedozvědí.

Virus HIV (zeleně) na kolorovaném snímku z elektronového mikroskopu|foto: Public Health Image Library

Centrum, jako je toto, je v Barmě jediné, vláda zřídila středisko pro HIV pozitivní sirotky, jiní nemocní se třeba uchýlí do kláštera. To je ale vše. „Situace se zlepšuje. Dříve sem lidé přišli, protože byli z komunity vyloučeni a my se jich ujali, poslali na kliniku a pomáhali jim získat léky. Teď nás lidé přece jen ví znají a vědí, že jim můžeme poskytnout pomoc,“ říká mladý lékař. Pořád se jedná ale jen o hrstku šťastlivců, kterým se lékařská péče dostane a s ní i šance na další život. Tisíce a tisíce Barmánců ale umírají, aniž by vůbec tušili proč.