Adina Mandlová: mýty a skutečnosti

19. prosinec 2013

Atraktivní a zároveň pohnutý osud české filmové hvězdy Adiny Mandlové se od doby prvního tuzemského vydání jejích pamětí Dneska už se tomu směju počátkem devadesátých let stal předmětem několika dalších publikací.

Většina autorů hereččiny s vervou vyprávěné paměti (nesmíme samozřejmě opomenout podíl Josefa Škvoreckého jako jejich „zapisovatele“) pouze přežvýkala, přidala pár vlastních hypotéz a dramatizačních efektů a další parazitní svazek byl na světě. Jak už se to v případě českých herců dělá běžně.

Letos vychází kniha historika Radka Žitného, taktéž spolupracovníka pořadu Portréty, který se pokusil jít skutečně do hloubky a podívat se na okolnosti života Mandlové především skrz důkladné studium archivních pramenů. Je jich dost a některé jsou vyloženě překvapivé. Když si člověk například přečte, jak o ní psal svého času Árijský boj a podobné tiskoviny, skoro se diví, jak mohla být po válce z čehokoli viněna.

Adina Mandlová se stala pro mnohé symbolem české herecké kolaborace za protektorátu především kvůli tomu, že se profesně, ale i osobně, stýkala s několika předními nacisty – „odborníky na kulturu“, kteří ale v rámci nacistické protektorátní garnitury patřili spíš k druhé lize a Heydrichovi či Frankovi se nemohli rovnat.

A propos K. H. Frank – ze styků s mužem, kterému byli Češi vydáni na milost a nemilost, byla Mandlová rovněž obviněna, nakonec se prokázalo, že se s Frankem viděla ne snad jednou, jak ona sama tvrdí v pamětech, ale rozhodně méně, než by odpovídalo statusu „Frankovy milenky“.

Mandlová měla smůlu. Její lehkovážný životní styl by se dal bez problémů přehlížet v dobách klidu a míru, ale za války dráždil, přestože mnoho jejích hereckých kolegů si s nacisty zadalo srovnatelně nebo podstatně víc. Kořeny jejího často dost sebedestruktivního chování lze také nalézt v šoku z dětských let, kdy ze dne na den přišla o péči milovaného (a bezmezně jí oddaného, pokud to lze u vztahu rodič-dítě říct) otce. Z rozmazlované holky se stala trpěná bytost bez sebemenších citové opory v rodině.

Oldřich Nový a Adina Mandlová ve filmu Kristián

Odtud zřejmě dlouholetý cynismus, který zachvacoval i její pozitivní postoje, dokonce i za válečných let. Zjednodušeně řečeno – dá se soudit, že mnoho špatných, ale i dobrých věcí, Mandlová dělala tak trochu z hecu.

Pár dobrých počinů Adiny Mandlové se totiž určitě najde – zasloužila se o otevření Vinohradského divadla (byť k tomu použila své ženské zbraně a lsti), ukrývala u sebe svého partnera a otce své jediné dcery (dítě nepřežilo porod), kromě toho se v Berlíně v kritickém roce 1942, kdy tam natáčela apolitickou komedii s Heinzem Ruhmannem, dokázala vzepřít Goebbelsovi jak jako žena, tak jako herečka, když například odmítla hrát v propagandistickém filmu Titanik. Mandlová měla svým způsobem pro strach uděláno, byla sebevědomá, ironická i sebeironická a byla zvyklá žít a jednat na hraně okolností.

Léta po druhé světové válce už pamatují zcela jinou Mandlovou, postupně čím dál zahořklejší, vědomou si svých omylů a chyb, ale zároveň s lecčím i smířenou. To, že například dokázala odolat svodům StB, která se ji v polovině šedesátých let pokusila získat jako špiónku svých londýnských známých, jí rozhodně slouží ke cti a je to jedna z položek, kterou v našem pořadu rozebíráme blíž.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio