Kora, hudební symbol Afriky

Když v Mali špatně vytočíte číslo, neozve se vám elektronické pípání, ale kora, nástroj s 21 strunami. Ten sice zní jak evropská harfa, ale svým vzhledem se podstatně liší, jeho rezonanci zvýrazňuje vysušená tykev, potažená kůží. Když byly roku 1994 v Jižní Africe ustaveny první celoafrické hudební ceny, které jsou paralelou amerických Grammy, organizátoři zvolili název Kora Awards, a to navzdory skutečnosti, že nástroj se vyskytuje v úplně jiné části kontinentu, konkrétně ve státech Mali, Senegal, Gambie a Guinea. Kora je mimochodem vynálezem relativně novým, vznikla někdy v polovině 18. století, z Evropanů ji poprvé zaregistroval skotský cestovatel Mungo Park při své expedici do afrického vnitrozemí roku 1793. Ve středověku, v době velkých afrických říší se zpívající kronikáři-grioti doprovázeli na jiný nástroj, a tím byla daleko menší loutna ngoni.

V posledních letech nachází kora novou identitu. Její zvuk se stal zvukově barvitou a žánrově univerzální přísadou do hudebních cocktailů, virtuozní hráči z Afriky se díky tomu stávají žádanými partnery pro západní jazzmany i folkaře. Tak například - k největším lákadlům loňského veletrhu Womex patřila souhra kory s evropskou harfou, postavená na zvukové spřízněnosti. Dvojice Ablaye Cissoko (Senegal) a Volker Goetze (Německo) naopak sází na kontrast a kontrapunkt. Goetze je trumpetista s úctyhodnou jazzovou dráhou, s africkou hudbou se setkal, když se přestěhoval do New Yorku. Světovému publiku se dvojice představila na loňském veletrhu Babel Med v Marseilli, své album natáčela ve starém dřevěném kostele Bon Secours v Paříži. Za pár dní můžete tuto atypickou nástrojovou kombinaci slyšet i u nás: oba hudebníci vystoupí v Praze v pondělí 27. ledna v divadle U Hasičů v rámci přehlídky Jazz Meets World.

Na koncertě v Marseilli oba hudebníky vyzpovídal Petr Dorůžka a o jejich odpovědi i hudbu se s vámi poděli půlhodinové Čajovně v pondělí 20 ledna. "Učil jsem se na koru od narození, vše zpaměti, žádné noty. Můj otec se totéž učil od několika generací předchůdců - a pak se krůček po krůčku stal mistrem... Člověk se zdokonaluje, učí se poslechem, žádné noty nemáme, " vzpomíná Ablaye Cissoko . "Západoafričtí muzikanti, zvaní grioti, to nejsou jen hudebníci, ale také nositelé zpráv. Fascinovalo mě, jak silně muzikantské řemeslo tvarovalo africkou společnost," mluví o svém kolegovi Volker Goetze.

©Youri Lenquette;France. Paris. 02/2011. Volker Goetze et Ablaye Cissoko. trompettte et kora. |foto: Motéma Music

Pokud se o fenoménu africké kory chcete dozvědět více, čtěte dál, jako bonus přidáváme rozhovor se světoznámým hráčem Mory Kantem, který vystoupil loni na pražském festivalu Respect.

Na vašem albu Sabou jste použil především akustické nástroje, podobně jako Salif Keita před lety na albu Moffou. Je to jen náhoda? Není to náhoda - já jsem takové album plánoval už řadu let. Ale předtím, než jsem mohl jít do studia, jsem musel tu tradiční hudbu nastudovat, zjistit, jak se dají nástroje kombinovat. Dnešní africké orchestry napodobují zvuk tradičních instrumentů moderními. Já jsem to chtěl obrátit, otevřít cestu tradičním nástrojům, aby lidem došlo, že se dají použít i v moderní hudbě. Název Sabou se překládá jako Příčina, důvod proč se věci odehrávají tak, jak se odehrávají. Nejedná se o koncept spřízněný s portugalskym 'fado' anebo tureckým 'kismet' - tedy nevyhnutelnou silou osudu? Spiš se jedná o poučení z minulosti. 'Sabou' znamená v tomto případě 'naděje'. V Africe máme spoustu problémů, ale navzdory nim také obrovskou naději, která vychází z každodenní činnosti obyvatel. Velkou roli hraje solidarita mezi lidmi - nemocní, staří i sirotci tu mají daleko silnější podporu ze strany svých příbuzných i sousedů. K nejchytlavějším písním alba patří píseň Mama. O čem je? Napsal jsem ji pro svoji 20 letou dceru. Studuje v New Yorku komunikaci, a já jsem jí slíbil: až uděláš zkoušky, tak pro tebe budu mít překvapení. Vy pocházíte z griotského rodu, kde se hudební znalosti dědí z generaci na generaci. Jak to probíhá v praktickém životě, dostával jste třeba nějaké lekce od rodičů? Člověk se jako griot narodí. To znamená, že vyrůstáte uprostřed rozvětvené rodiny, v níž všichni ostatní hrají na nástroje nebo zpívají. Jako dítě pořád sledujete ostatní, jste do hudby ponořen až po uši. O tom, které z dětí se stane griotem a které ne, rozhodnou v jistém okamžiku rodiče. Takže, to dítě musí projít jakýmsi konkursem? Ano - a když splní podmínky, začne studovat. Učí se korán, navštěvuje školu bílého muže, a také chodí do školy ústní tradice, kde se učí být griotem. To je zajímavé. Znamená to, že v té škole se učíte co slyšíte a nesmíte si dělat žádné poznámky? Ano. Vše se učíte nazpaměť, nic nepíšete. V jakém věku rodiče o profesi svého potomka rozhodnou? Někdy to dokonce předpovídají. Vytvoří pro matku takové podmínky, že dítě musí být griotem. Dva měsíce před tím, než se dítě narodí, začnou zpívat stále tutéž píseň. Matka chodí jen tam, kde je hudba. Když se dítě narodí a začne křičet, tak uslyší opět onu píseň. A ihned přestane křičet. Vy si tu píseň pamatujete? Ne. Kdy jste poprvé hrál na balafon? Když je dítě malé, matka je nosí na zádech. Dítě vidí muže, jak hrají na balafon, nástroj začne osahávat ještě dřív, než začne chodit. Rodiče nechávají děti v jedné místnosti s nástroji, vždy je po ruce strýc či teta, kteří poradí. Ve vašem životopise se píše: Po několik let mladík vykonával iniciační cesty, sled náročných úkolů, z nichž ne všechny byly hudební. Až po jejich absolvování dokončil své vzdělání a stal se griotem. Co byly ty "nehudební" úkoly? Hodně jsem cestoval do vzdálených měst a vesniček, abych se učil příběhy od místních griotů. Důležitou součástí výuky bylo naučit se ústní podání dějin mého národa, všechno jsem se musel učit nazpaměť. Ke griotské profesi patří také velký epos o císaři Sunjatovi Keitovi, jehož bychom mohli označit za "afrického Karla IV". Střed jeho říše byl v Mali, kdežto vy jste z Guineje, není to pro vás přece jen vzdálené téma? Kdepak, Guinea patřila k Mandinské říši stejně jako Mali, Sierra Leone, jih Senegalu, Gambie, část Burkina Faso a sever Pobřeží slonoviny. Všude se mluví podobnými jazyky. K rozdělení došlo až během kolonizace, ale jazykově to jsou dodnes spřízněné země. Takže, když Mory Kanté z Guineje poslouchá Habiba Koiteho z Mali, tak mu rozumí? Je to stejné jako když Francouz z Marseille mluvi s Kanaďanem z Quebecu. Jakou hudbu ze Západu jste v mládí poslouchal? Líbil se mi James Brown, Johnny Pacheco, Barry White, Stevie Wonder a spousta dalších. Teď poslouchám rap a hip-hop který si pouštějí doma mé děti. Hrají vaše děti hudbu? Můj 8 letý syn hraje trochu na koru, trochu na balafon, trochu zpívá. Když ho vezmu na podium, lidé mu tleskají víc než mě. Chodí do školy ve Francii, až budou prázdniny, vezmu na turné. Můžete popsat svoji koru? Užíváte pro různé skladby různá ladění? Moje kora je více než 80 let stará, má 21 strun a není opatřena žádným moderním ladícím mechanismem, takže mi to někdy trvá až hodinu, než ji před koncertem naladím. Dostal jsem ji darem, když mi bylo kolem dvacéti od svého učitele. Bylo to v době, kdy jsem hrál s Rail Bandem, žil jsem v Bamaku a navštěvoval svého kamaráda. Jeho otec byl vynikající hráč na koru, a kdykoli vytáhl paty z domu, brnkal jsem na jeho nástroj. Nikdo mě neučil, na všechno jsem přišel sám. Jednou se jeho otec vrátil o něco dříve a přistihl mě. Polekal jsem se, ale on mi řekl, ať hraju dál. Myslím, že ho docela fascinovalo, co jsem se sám dokázal naučit. Nástroj mi věnoval, dodnes ho používám. Tehdy mi řekl, že kora mi pomůže získat obživu pro moji rodinu a že s ní procestuji svět. což se nakonec potvrdilo. Stal se mým učitelem a rádcem, jmenoval se Batourou Sekou Kouyaté, zemřel před 3 lety ve věku 99 let. Váž otec se dožil 109 let. Kolik mu bylo když jste se narodil? Zemřel v roce 1987, mě tehdy bylo 37. Když odečtete 37 od 109, dostanete 72. Je takový věk v Guineji běžný? Ve vesnicích ano, otec mé matky zemřel, když mu bylo 103. Vám bude 60 a podle všeho jste tedy na začátku své kariéry... Ano, Jednou se možná dožiju, že budu nejstarší hráč na koru v mé vesnici.