Jiří Tichý: Dvě kytičky a Woody Allen

Jednadvacátého srpna 1969 vydala se maminka s nohou v sádře, opírající se o francouzskou hůl, k soše sv. Václava. Položit kytičku. Ze vzdoru. Protestně připomenout první výročí okupace. A z piety za všechny před rokem zabité. Netušila, že policajti, spolu s nabuzenými mlaďochy i starými fotry z Lidových milicí, houfují se už ve vedlejších ulicích.

K mnoha jiným kytkám položila trs chryzantém, když začala mela. "Utíkejte, utíkejte je situace," křičel těsně za maminkou běžící mladičký příslušník v zeleném, a obuškem, brnkajícím jí o hůl, snažil se ji dostat z dosahu blížící se šedomodré pěsti dělnické třídy. Když jsem tenhle její zážitek četl v dopise několik tisíc kilometrů od domova na pláži v Bat Galim, neubránil jsem se hlasitému smíchu a následnému ulevení: "Kurvy bolševický!" Dnes, při vzpomínce na toto, říkám si: fakt, tuhle scénku nevymyslel by ani Woody Allen.

Střih. Je středa 18. ledna 1989 brzy ráno. "Mám jít? Nemám?" zvažuji. Před několika dny dočasně propuštěný z bohunické vazební věznice, navíc opět dobrovolně svázán s prací, která se odměňovala nikoli penězi nýbrž kriminálem, nechtěl jsem fyzickou přítomností na "Václavském václaváku" riskovat přímý střet. "Jde to však?", napíšu o den později po čtvrtečním masakru na průklepák, a budu pokračovat: "Kam kráčíš státní moci? Budeš silnější, odpapouškuje-li ti ve zmanipulované anketě vystrašeným hlasem několik fabrikových mistříků, inženýr, student mající před zkouškou, kadeřnice, babka zabloudivší na pěší zónu či slávu a prachy milující popový muzikant to, co chceš slyšet? Neotřásají se ti okna sekretariátů hanbou a studem? Opravdu se, státní moci, tak velmi bojíš klidné a pokojné pietní manifestace bez dlažebních kostek a zapálených automobilů? Považuješ-li metody, použité v minulých dnech, za přiměřené, ne-li, dle hlasu lidu, za nedostačující, jak budou vypadat ty následné, po - nedej bože -, prvním převráceném auťáku a prvním vytlučeném výkladu? Budou snad potom padat bomby z helikoptér? A co na to říkají mistři oficiální kultury? Události tohoto týdne jsou totiž také o kultuře".

Post skriptum: Přestal jsem onu středu 18. ledna meditovat o hrdinství a mučednictví a smyslu jejich konání, vyndal z vázy dosud neuvadlou květinu a srabsky za rozbřesku vydal jsem se k soše knížete. Položil jsem kytičku a sedl si na zdobný kovový řetěz. "Tady nemůžete sedět," upozornil mě policajt. "Proč?" zeptal jsem se. "Ničíte národní kulturní památku," odpověděl. Zvedl jsem se, vzpomněl na mrtvou maminku a Woody Allena a šel domů.