Daniel Raus: Svaté právo na igelitku

Teď ale ta příhoda. Jel po silnici, snad to bylo kdesi mezi Brnem a Bratislavou, a co čert nechtěl, zastavil ho policista, přesněji řečeno „příslušník veřejné bezpečnosti“. Stál tam osamocen, žádná motorizovaná jednotka nablízku nestrašila, možná dostal jen takový okamžitý nápad. Mávnul na rozklepaného Paula a prohlásil, že došlo k překročení rychlosti, tak ať zaplatí, může dát klidně rakouské šilinky.

Jenomže Paulova čeština už byla docela na úrovni, tak začal namítat, že rychlost určitě nepřekročil, což byla nepochybně pravda, protože na tyhle věci si dával z pochopitelných důvodů bacha. Příslušník chvíli lavíroval, a když viděl, že odpor je nečekaně silný, ukázal na prázdnou igelitku na sedadle. Naznačil, že ji má Paul zmačkat a příslušníkovi odevzdat. Když se tak stalo, sebral igelitku a udělal ono kýžené gesto: pokračujte v jízdě.

Chudák Paul si to neuměl srovnat v hlavě. Vysvětlovali jsme mu, že barevně potištěná igelitka je u nás věcí neznámou a v očích onoho přílušníka obdivuhodnou, že ji přinese domů a celá rodina se sejde a bude se na to koukat bezmála jako na zázrak.

Od té doby přešly věky. Železná opona padla, igelitky zaplavily i naše obchody, staly se symbolem svobody a prosperity, zbohatlíci v nich nosili milióny v hotovosti, staré dobré síťovky byly odhozeny do popelnice. Takže, když přijde Evropská unie s nápadem, že se ty jednorázové zakážou, týká se nás to přímo bytostně. Snad se nebudeme vracet do pravěké doby pazourku, klínového písma a síťové tašky. Mělo by se na to myslet.

Síťovka Vavřína Krčila|foto: Tamara Pecková

Zvláště pak myslím na onoho příslušníka VB, kdo ví, kde je mu konec. Jediná záchrana je snad v tom, že si za ta léta nadělal doma slušnou zásobu igelitek.