Kam půjde Rusko?

Ruský deník Moscow Times uveřejnil článek pravnučky někdejšího komunistického vůdce Niny Chruščovové, která přednáší na newyorské univerzitě a je významnou spolupracovnicí tamního Ústavu pro světovou politiku. Hlavní myšlenkou je názor, že ruským politikům chybí doma i v mezinárodních představivost a reálné cíle.

Už více než dvacet let je pro vůdce Ruska nejhorším měsícem srpen, píše Moscow Times. Pokus o převrat na konci léta roku 1991 vedl k odchodu prezidenta Michaila Gorbačova a rozpadu Sovětského svazu. Dluhová krize a zhroucení rublu v srpnu roku 1998 zmařily tržní reformy prezidenta Borise Jelcina, který sesadil svého premiéra Sergeje Kirilenka.

O rok později churavý Jelcin ohlásil, že Vladimir Putin, v tom roce už čtvrtý předseda vlády, ho brzy vystřídá v roli ruského prezidenta. Uplynuly čtyři roky a přišel srpen roku 2003. Kreml vyvolal daňový přepad úspěšného oligarchy Michaila Chodorkovského, po němž následovalo zabavení jeho ropné společnosti Jukos. Byla to ukázka, jak si Putin představuje diktaturu práva.

Tato kletba pozdního srpna předcházela alespoň pro demokratické aktivisty hroznému prosinci roku 2011. Masové protesty proti manipulaci s parlamentními volbami a krátce nato i proti třetímu Putinovu funkčnímu období v prezidentském křesle vyšuměly do prázdna. Loňský prosinec byl plný zlých znamení.

Měsíc začal mezinárodními výzvami k bojkotu únorových zimních olympijských her v Soči na protest proti zákonu zakazujícímu homosexuální propagandu. Následovala politická vřava na sousední Ukrajině, kde se demonstranti snaží svrhnout antidemokratické politiky. Rok skončil dvěma sebevražednými atentáty, které si ve Volgogradu vyžádaly desítky životů. Při útoku na bývalý Stalingrad si teroristé – zřejmě muslimští fundamentalisté – asi nemohli vybrat vhodnější místo. Toto ruské město bylo za druhé světové války symbolem sovětské vytrvalosti a odolnosti.

Loni v prosinci se Vladimir Putin rozhodl použít jednu z nejnápadnějších výsad vládce říše. Prezidentskou milost udělil i Michailu Chodorkovskému, který strávil za mřížemi deset let, a dvěma členkám protestní skupiny Pussy Riot. Akt soucitu byl prezentován jako moudrý čin laskavého moderního cara vládnoucího ve jménu tradičních hodnot a odpouštějícího západní úpadek mravů. Byly to ovšem západní vlády, které se vytrvale dožadovaly propuštění vězňů režimu.

Michail Chodorkovský

Skutečná motivace Putinových milostí neměla nic společného s jakýmkoli tradičním pojetím práva a pořádku, a tím méně s nějakým pokrokem k demokracii. Osvobozením svých odpůrců se prezident spíše snažil před olympiádou usmířit zahraniční kritiky. A do určité míry se mu to podařilo. Navzdory průhlednému prospěchářství jeho milostí začínají kritici mluvit o Putinově tání.

Někdy v létě si ruský prezident možná uvědomil, že líbání tygrů, nahrané objevy potopených pokladů a polonahé projížďky na koni po sibiřské tajze jsou už otřepané a pro jednoho z vůdců světa se nehodí. A tak jako správný aparátčík KGB, kterým stále je, se Putin soustředil na slabosti svých soupeřů a zejména amerického prezidenta Baracka Obamy. Tato taktika mu zatím vychází, protože vyvolává krátkodobé potěšení nad ožívající mocí Ruska.

V Rusku bylo po americkém vzoru zavedeno prezidentovo novoroční poselství. Vladimir Putin se v něm pochlubil, jak jeho politika snížila význam Spojených států a západní Evropy. Moc určitý přitom nebyl, ale nezapomněl uvést, že Rusko loni v létě poskytlo azyl bývalému spolupracovníkovi americké tajné služby Edwardu Snowdenovi.

Putin započítal mezi ruské úspěchy dohodu o odstranění chemických zbraní ze Sýrie, která prý zabránila americkému útoku na ruského spojence. Do sféry ruského vlivu se vrátila sousední Ukrajina, když její prezident Janukovyč pod kremelským tlakem odmítl podepsat asociační dohodu s Evropskou unií. Ukrajinská veřejnost se ihned vzbouřila a její odpor neustává.

Putin také připomněl nelidské činy teroristů ve Volgogradu, které ukázaly, že taktická vítězství nevedou vždycky ke strategickému úspěchu. Putinův pokus uklidnit severní Kavkaz tím, že do čela Čečenska dosadil surového Ramzana Kadyrova, přinesl jen o málo víc než křehké a prchavé příměří. Rusko je v něm stejně zranitelné jako vždycky.

Barack Obama a Vladimir Putin

Putinův zamilovaný projekt, který má dokázat, že Rusko může být stejně úspěšným hostitelem olympiády jako Peking nebo Londýn, se může vymstít. Medailová kořist by mohla Rusům na chvíli vrátit ztracenou hrdost, ale jen když hry v Soči proběhnou hladce a bezpečně. Riziko spočívá v tom, že čím budou úspěšnější, tím pravděpodobněji budou čečenští a jiní povstalci hledat další cíle bez ohledu na to, že jejich úspěch bude mít strašnou cenu.

Když Putin potlačil opozici v Moskvě, čečenské metropoli Grozném a jinde, přiklopil jen víko na hrnec vařící vody. Potíže Kremlu částečně pramení z nedostatku představivosti, která bije do očí. Vládci Ruska prostě nechápou, jaká je jejich země a jaká by měla být. Každý už ví, že to není hospodářská velmoc ani nevyčerpatelná zásobárna ropy. V mezinárodních vztazích není srovnatelným soupeřem Spojených států, ale ani Číny. Stále není zdaleka jasné, čím se chce Rusko stát – zda to má být nová říše, nová diktatura, tak zvaná suverénní demokracie nebo něco jiného.

Srpen před sto lety znamenal začátek obrovského evropského požáru, jehož katastrofální důsledky tvarují Rusko dodnes. Roku 1913 se na Balkáně zdálo, že se rostoucí napětí mezi tehdejšími velmocemi utišilo, a přesto přišlo léto roku 1914 a s ním i velká válka. Po sto letech zbývá jen doufat, že Putinova pýcha nezavede Rusko na podobnou cestu.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio