Přibyslavi jsem do Polné přetáhl varhanici, říká polenský sbormistr

"Když jsem byl malý, tak mi táta koupil harmoniku a od té doby mě hudba neopustila," začíná své vyprávění muzikant Jiří Vacek. Na počátku 70. let byla v Polné jen pobočka tehdejší lidové školy umění a děti proto často chodily na soukromé hodiny. "Například pan Prchal nebo pan Pometlo na housle. To byli staří muzikanti. Učilo se soukromě v kuchyni, občas zazvonil telefon, přišla paní, vyřídila to a pak mohla hodina pokračovat. Bylo to pěkný a dodnes na to vzpomínám," pokračuje Jiří Vacek. Vyučil se v Hradci Králové jako ladič klavírů a jeden čas pracoval i v jihlavské továrně. Hudba s ním šla pořád dál.

"Po vojně jsem začal hrát na varhany. Všiml si mě polenský rodák, zpěvák Milota Holcman z Karlína. Domluvil mi v Praze u svých kamarádů hodiny. Tak jsem jezdil asi pět let k profesoru Rabasovi na varhany a Josefu Herzlovi na dirigování sboru," vzpomíná Jiří Vacek a s úsměvem vypráví o hodinách v domě u Karlova mostu: "Když bylo v létě otevřený okno, tak jak na Karlově mostě prodávali takový ty hliněný mušličky a pískali na to, tak to bylo slyšet až dovnitř."

Hudbou žije celá rodina Jiřího Vacka. Manželku si přivedl z Přibyslavi: "Ona byla varhanicí v Přibyslavi, tak jsem jim ji přetáhl," směje se. Pavla Vacková samozřejmě zpívá ve sboru a manžela i své děti v hudbě podporuje: "Děkuji pánubohu za ten dar zpěvu a hudby a mám velkou radost, že všechny naše děti zdědily hudební sluch."

Čestmír před rokem a půl přerušil činnost: "To je živý organizmus ten sbor a lidi jsou víc unavený. Věřím ale, že do roka do dvou se to zase rozjede," optimisticky uzavírá Jiří Vacek.