Elitu na Sorbonně poučil maturant z Liberce o komunismu

29. leden 2014

Milan Kundera, Josef Škvorecký, Miloš Forman – ti všichni kdysi odešli z rodného Československa do zahraničí. Včerejší beseda Neviditelné oběti komunismu ale nebyla o exulantských celebritách. Byla o projektu libereckého Gymnázia F. X. Šaldy. Jeho studenti už dobrých deset let po světě sbírají rozhovory s českými krajany například v Kanadě nebo Austrálii. Teď přišla řada i na Francii. Tu si vzal na starost Aleš Bartoš – a přestože ho letos čeká maturita, vydal se v září do Paříže. Během tří týdnů tu vyzpovídal mnoho lidí, kteří v letech 1948 nebo 1968 odešli do zahraničí. Přitom zprvu nebylo jisté, jestli s ním vůbec někdo bude chtít mluvit.

„Když jsem tam jel, tak jsem měl nanejvýš dva kontakty. Spíš jeden, kde jsem měl skutečně jistotu, že se něco uskuteční. A až potom se to začalo větvit, a to jak díky těm emigrantům, kteří mi poskytli další kontakty, tak díky krajanským organizacím, například Centre Tchèque nebo Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii, které mi poskytly další kontakty.“

Ty jsi říkal, že jsi tam byl zhruba tři týdny – co jsi za tu dobu všechno stihnul?
„Na jedné straně jsem tam dělal tyto rozhovory s emigranty, scházel jsem se s nimi, udělal jsem jich dvacet dva. Pak jsem tam měl ještě přednášky, dvě na pařížské Sorbonně a jednu na Velvyslanectví České republiky v Paříži, hned vedle Eiffelovky. To bylo takové to pracovní vyžití. A pak, vzhledem k tomu, že jsem měl v té době narozeniny a chtěl jsem to oslavit. Nakonec jsem to spojil s prací a uvědomil jsem si, že bych tam mohl i přednést přednášku. Tak jsem se tam vydal a večer pěkně oslavil, protože kamarád Francouz má narozeniny skoro stejně jako já. Byla to parádní noc. A druhý den jsem jen rychle udělal tu přednášku a jel jsem zase zpátky, takže to byl takový víkendový výlet.“

Jinak Aleš většinu času trávil opravdu pendlováním mezi politickými uprchlíky. Nebral to ale jako povinnost, která by ho v jednom z nejúžasnějších měst odtrhávala od zábavy. Jak sám říká – potkat tolik lidí s tak zajímavými příběhy byl sám o sobě ohromný zážitek.

„Musím říct, že jsem se tam setkal se spoustou lidí, kteří tam dokázali udělat velkou kariéru, a přitom začínali s minimem. Odjížděli a zanechávali všechno tady za sebou, a i přesto se dokázali vypracovat na vážené posty, ať už v technickém světě, nebo v uměleckém světě – setkal jsem se také s malíři. A já si myslím, že je to projev dost velké houževnatosti těch jedinců, co se odhodlali opustit ten stát, ten režim a začít znova.“

02716818.jpeg

A měli ti lidé k Československu vesměs pozitivní vztah?
„Byli tam tací, kteří zanevřeli na naši zemi, ale těch bylo pomálu, jeden nebo dva. A skutečně většina z nich se vrací dodneška pravidelně domů, takže to vidím jako velké pozitivum, že se vracejí a zase předávají ty informace a zkušenosti, co nabyli v zahraničí, dál.“

Tebe letos čeká maturita – ovlivnila tě do budoucna tahle návštěva?
„Strašně moc. Je to fakt velká zkušenost, ať už ta organizační část, kdy jsem skutečně seděl za počítačem několik hodin denně a obepisoval jsem podniky, sháněl peníze a mnohokrát jsem taky zažil to zklamání, protože mě obvykle vykopli. Ale nakonec se poštěstilo, mně se podařilo sehnat dostatečné prostředky, takže jsem to měl pokryté.“

Ty už jsi v podstatě dokončil všechny rozhovory, které jsi dělal – co bude následovat teď?
„Teď následuje fáze zpracovávání, na kterou naštěstí nejsem sám. Na Gymnáziu F. X. Šaldy v Liberci máme spoustu lidí, kteří se v tom angažují a přepisují rozhovory, zpracovávají seminární práce, ale samozřejmě je to spousta práce a sám bych to nikdy nemohl zvládnout.“

Spustit audio