Fejeton: Eva Budzáková - Křeslo

Narodila se v roce 1952 v Uherském Hradišti a je původním povoláním telefonistka. To si lze přečíst ve sbírce veršů zrakově postižených autorů Barevné tóny, v níž také publikovala. Vydalo ji olomoucké Tyflocentrum.

Eva Budzáková je od narození nevidomá a od mládí píše básně a krátké prózy. V současnosti rediguje časopis Křesťanská orientace. Přispívá například do muzejního sborníku Lanškrounsko.

Má ráda přírodu, pro jejíž vnímání vlastní světlocit a ostatní smysly. Její manžel – učitel hudby – je v podobné situaci a oba už toho hodně procestovali. Je velkou fanynkou rozhlasu, zvláště rozhlasových her a četeb – a samozřejmě hudby.

ÚRYVEK
Jásám ještě nad technickým pokrokem? To je otázka. Řekla bych, že spíš ne. Tedy už ne! Když kdysi, 12. dubna 1961, vzlétl Jurij Alexejevič Gagarin kamsi, kam ani nejostřejší zrak nedohlédne, byla jsem z toho věru opravdu vedle. Těžko říct proč, ale měla jsem první opravdu jasný pocit vítězství pokroku – nad čím?

V devíti letech lze vnímat svět zjednodušeně, tedy i nadšeně! Ale co pak? Tichý obdiv k vynálezům včetně počítače, na němž toto píši, mi zůstává. Prostě vím, že já bych to nevymyslela – a divím se, jak mohl někdo jiný. A jak může kosmická loď opustit Zemi? Jak se v ní žije? Když tehdy předávno vzlétala loď za lodí, Gagarin, Titov, Glenn – chtěla jsem si je všechny pamatovat!

Vědecké objevy mne vůbec zajímaly. Můj hlavní zdroj informací v tomhle směru bylo a je rádio. Starý dobrý (a už neexistující) brněnský týdeník Paprsek se slavným Přemyslem Matulou, to byl také jeden ze zdrojů!

A rozhlas sám? To je vůbec věc! Ten umí vše rozhlásit! Třeba Zelená vlna „přivlní“ informaci: „Dejte pozor: na silnici mezi Nižborem a Berounem leží křeslo.“ Jindy a jinde je to však vážnější, když „na dálnici mezi X a Y se pohybují lidé“. Někdy zase zabloudí do nežádoucích sfér pes, stádo ovcí nebo srna. A my o tom víme, posloucháme, ale jen těžko vyženeme ovečky z dálnice ven.

A to křeslo? Představuji si odvážlivce, který si na ně sedne – aby odpočíval, aby pozoroval... Ale kde, uprostřed toho chaosu? Nebo ho vynese ze silničního Babylonu někam do hlubokých, přehlubokých lesů? Znaven postaví křeslo do měkké trávy a s myslí povznesenou „kamsi, kde je řád“ – to cituji Jana Nedvěda – prožije tichou radost i blahý smutek najednou. A co bych mu přála: aby ho nenašly kamery, a možná ani ty mikrofony.

Ale moudrý muž Jiří Mrázek (snad měl něco před i za jménem, ale na to asi moc nedbal) kdysi dávno vyprávěl, že kosmonauti jsou schopni z té své výšky zaregistrovat třeba i milence v obilí. Prý to má co dělat s vnímáním tepla na dálku! Je tedy možné, že i toho pána, co mu bylo líto křesla na silnici, někdo objeví – nějakým způsobem nám běžným lidem nepochopitelným. A on netuše, že je pozorován, se zatím bude radovat nejen z té zachráněné věci, ale i z laskavé přírody kolem.

Fejeton uslyšíte v magazínu Zelný rynk, který vysíláme v sobotu 1. února po 18. hodině.