Splní se ilegálním hispánským imigrantům konečně jejich americký sen?

6. únor 2014

"Je čas sebrat síly a konečně napravit nefunkční imigrační systém!" vyzýval americké zákonodárce i veřejnost před pár dny ve svém výročním projevu prezident Barack Obama. Kongres roky krouží kolem reformy, která by miliónům přistěhovalců měla umožnit žít svůj americký sen mimo šedou zónu a s platnými dokumenty v ruce. Pro statisíce z nich končí naděje deportacemi, které rozdělují rodiny, manželské páry, na roky odtrhávají děti od rodičů.

Přechod z kalifornského San Diega do mexické Tijuany patří k nejrušnějším na světě. Odpoledne pěším koridorem směrem do Mexika postupují davy lidí. Pěšky tudy každý den projde na 50 tisíc lidí. Další čekají hodiny ve frontě aut, která sem na pěší lávku neúnavně posílá dávky nových zplodin.

Všichni, kdo procházejí ráno tam - do amerického San Diega a večer zpět do Tijuany, mají potřebné doklady. Ve Spojených státech ale žije přes 11 miliónů migrantů, kterým dokumenty chybí, většina z nich je právě z Mexika. Poté, co americké úřady v posledních letech výrazně zpřísnily kontroly, pro rostoucí počet přistěhovalců končí jejich sen o lepším životě tady - vyhoštěním.


Cizincem ve vlastní zemi

Každý den deportuje americká pohraniční služba do ulic pulsující a kriminalitou sužované Tijuany kolem dvou set lidí. Část z nich si najde útulek v katolické kongregaci.Patří mezi ně i 45-letý Jeronimo Hernandez, který strávil většinu života na druhé straně hranice.

"Ve Spojených státech jsem žil od svých šesti let. Moje matka se narodila v Texasu, je americká občanka. S rodiči se ale po čase vrátili do Mexika, kde si maminka našla manžela, mého otce. Narodilo se jim pět dětí. Když jsem byl malý, rodiče mě nechali v Mexiku s babičkou a odešli pracovat do Států, abychom se my, jejich děti, mohly mít líp. Po čase si, když dost vydělali, nás vzali k sobě, vyrůstal jsem v Bakersfieldu v Kalifornii," vypráví Jeronimo Hernandez. Celá jeho rodina - bývalá manželka, sedm dětí, matka - všichni žijí ve Spojených státech a všichni získali americké občanství. Až na výjimku.

"Moc jsme se v zákonech nevyznali, netušili jsme, jak postupovat a na úřadech provést všechny procedury k legalizaci a získání občanství. Když jsem na konci 80. let dostal zelenou kartu a povolení k pobytu, myslel jsem si, že je všechno vyřízeno a v pořádku."

Důsledky toho, že neznalost zákona, i když je komplikovaný, neomlouvá, Jeronimo poznal o deset let později. Poté co - podle jeho slov - banální hlasitá hádka s manželkou skončila telefonátem sousedů na policii a příjezdem hlídky, se v mžiku ocitl na seznamu deportovaných. Před teroristickými útoky z 11. září 2001 ovšem americké úřady byly mnohem benevolentnější, a tak se Jeronimo téměř okamžitě vrátil domů do Kalifornie, kde strávil dalších deset let. Mezitím se ovšem přístup vládních agentur podstatně změnil. Nezaplacená pokuta za pití piva na veřejnosti a promeškaný soud skončily 40 měsíčním vězením a poté novým vyhoštěním.

"Strávil jsem celý život ve Spojených státech, ne v Mexiku. Jsem tu cizinec! Nevyznám se tu, ani nevím, jak si opatřit doklady, tím spíš že všechny moje americké dokumenty zůstaly v Kalifornii. I to se ale dá zvládnout, každý se tu nakonec nějak probije. Hlavní problém je odloučení od blízkých, celá moje rodina žije v Americe. Nikdy v životě jsem nebyl bez střechy nad hlavou, tady je ze mě bezdomovec,"


Spravedlivé deportace?

Americké úřady jen za loňský rok vyhostily ze země přes 360 tisíc lidí. Tempo, které deportace nabraly, přitom budí rostoucí kritiku. Vláda vysvětluje nekompromisní přístup tím, že víc než polovina vyhoštěných se dostala do konfliktu se zákonem nebo dokonce spáchala trestný čin. Kritikové ale tvrdí, že obvinění jsou často nafouknutá jen proto, aby se úřady nepohodlných migrantů zbavily. S částí výhrad souhlasí i správce charitativního domu Guilberto Martínez.

Podle jeho slov přichází sem do Casa del Migrante hledat každý den pomoc zhruba čtyři desítky vyhoštěných, které američtí agenti za kuropění vysadili na hranici. Příběhy se podle něj opakují. Část deportovaných má vlastní prostředky a dokáže se o sebe postarat, jiným pomáhají příbuzní. Mnozí končí na ulici.

"Přicházejí k nám lidé, kteří strávili v USA rok, ale třeba také třicet let. Mnozí ve Spojených státech nechali ženy a děti. Často jsou to příběhy plné nespravedlnosti, končí tu lidé, kteří byli léta ve Spojených státech zaměstnaní, platili daně, přispívali do systému. Jediný jejich hřích je, že nemají patřičné dokumenty. Pak stačí policejní kontrola nebo pokuta za špatné řízení a čeká je deportace," popisuje Guilberto Martínez.

Katolický stacionář nabízí vyhoštěným střechu nad hlavou, jídlo a hygienické zázemí, základní zdravotní i právní pomoc. Vše ale jen na omezenou dobu a pod podmínkou, že si dotyčný hledá práci. Většina lidí se podle Guilberta Martíneze snaží odejít co nejdřív. Turnikety hraničního přechodu se ve směru do Spojených států ale otevřou jen málokomu.


Zpátky za každou cenu

Mnozí čekají v Mexiku roky v odloučení od rodin, které se často pod tlakem okolností rozpadají. Ti, kdo mají peníze a alespoň trochu znají zákon, vedou právní bitvy s úřady a snaží se získat dokumenty. Jiní si u kriminálních gangů kupují doklady falešné. Řada deportovaných je odhodlaná vrátit se do Spojených států stůj co stůj - jsou ochotní platit pašerákům a riskovat vězení i život při riskantním přechodu opevněné a téměř neprodyšně střežené hranice. Ročně nepřežije ilegální přechod pouští, nebo pokus přeplavat řeku Rio Grande několik set lidí.

Několik podobně odhodlaných - nebo spíš zoufalých - mužů potkávám v Mexicali, živé pohraniční metropoli, která tvoří jedno velké souměstí se sesterským Calexikem na americké straně. Pouští obklopené město leží zhruba 200 kilometrů na východ od Tijuany a San Diega. Během posledních let se stalo častou destinací deportačních autobusů ze Spojených států.

Mexicko-americká hranice

31-letý Orlando Agirre má v pase čerstvé razítko zakazující vstup do Spojených států na pět let a tím pádem i jasno o svých dalších krocích. Na oficiální hraniční přechod do Calexika nepovedou. "Zpátky se legálně nedostanu, musím přes poušť. Je to nebezpečné, ale na to jsem připravený, nic jiného nezbývá. Vím, že je to náročná cesta, pět až sedm dnů pěšího pochodu. Je potřeba se vybavit vodou a jídlem. Půjdu s dalšími dvěma, třemi lidmi. Udělám cokoli, prostě se musím vrátit zpátky."

Malíř a údržbář Orlando přišel do Spojených států ve 14ti letech a jinde si život představit nedokáže. "Chci se dostat zpátky stůj co stůj, abych mohl s úřady všechno urovnat a začít konečně fungovat legálně. Byl jsem deset let zaměstnaný u jedné firmy, platím daně, mám i číslo sociálního zabezpečení. Problémy začaly potom, co jsme se s manželkou, která má americké občanství, rozvedli. Nestíhal jsem platit včas alimenty, neměl jsem peníze na právníka, který by mě zastupoval v soudním řízení a jednání o deportaci," říká Orlando, který chce vyrazit na cestu co nejdřív. Trápí ho stesk po jeho třech dětech, nejmladší dcera bude mít za pár dnů třetí narozeniny a on u nich nechce chybět."Největší strach mám paradoxně tady v Mexiku. Žil jsem 15 let v Americe, mám tam rodinu, přátele, celý život. Tady to už vůbec neznám, neorientuju se v tom, jak to tu chodí,"

Stejné pocity jako 31-letý Orlando zažívá většina vyhoštěných. Jen co je agenti americké pohraniční služby vyloží za hranicí, stávají se dezorientovaní imigranti v neznámém prostředí snadnou kořistí místních kriminálních gangů a mafií, terčem ozbrojených napadení, ženy oběťmi sexuálního násilí.

S výjimkou dětí, které přivádějí do Spojených států jejich rodiče, se ale pro nelegální imigraci lidé rozhodují zpravidla dobrovolně. Je tedy na místě pranýřovat za všechny problémy, které příliv migrantů do Spojených států přináší, americké úřady? A jak by se vlastně systém měl změnit, tak aby začal fungovat?

Bez patřičných dokumentů žije na 11 miliónů lidí. Mnozí z nich léta tvrdě pracují a za minimální mzdu udržují v chodu celá odvětví ekonomiky. A jakkoli se to může zdát evropským uším nečekané - přispívají i do amerického daňového systému, aniž by za to měli nárok na jakýkoli státní benefit.

"Je těžké odhadovat počty nelegálních přistěhovalců, kterým raději říkáme "migranti bez dokumentů". Mnozí se totiž velmi usilovně snaží vyhnout jakémukoli záznamu o své osobě. S jistotou víme to, že se v posledních letech snížil počet lidí, kteří sem nelegálně přicházejí - důvodem byla ekonomická krize. Celkový počet přistěhovalců ale za posledních deset let narostl o celou třetinu. V roce 2000 jsme tu měli 30 miliónů imigrantů, dnes jich je miliónů 40,“ komentuje situaci Leah Muse-Orlinoffová, expertka na americkou imigrační politiku z univerzity v Kalifornii.


Skoro jako v Pákistánu

Nejpodstatnější změna posledních let podle Leah Muse-Orlinoffové ale spočívá ve způsobu, jakým se americká vláda situaci rozhodla řešit."Za poslední roky se hranice s Mexikem militarizovala. Několikanásobně se zvýšil počet lidí, kteří ji střeží. Začaly se praktikovat nové metody, v některých oblastech jihozápadu patrolují bezpilotní letouny používané třeba v Pákistánu. A nejde jen o samotnou hranici, nová opatření ovlivňují život v celé přilehlé oblasti. Pohraniční služba má právo budovat silniční zátarasy a check pointy až do hloubky 160ti kilometrů uvnitř amerického území. Podobným kontrolním stanovištěm musíte nově projet třeba na cestě ze San Diega do Los Angeles. Na hranici okresu vás prověří ozbrojení uniformovaní příslušníci bezpečnostních složek, a pokud v nich vzbudíte podezření, mohou zkontrolovat vaše dokumenty, auto, náklad či zavazadla,“ popisuje socioložka nová opatření. Ta podle ní vedou ke zbytečným výdajům a vyostřování problémů. Migranty zahánějí do slepé uličky, služby pašeráků se s rostoucím rizikem prudce zdražují. Mění i chování a důvěru obyvatel v instituce.

"Lidé jsou mnohem nervóznější. Mnohem méně jsou například ochotní spoléhat se na policii, dokonce i v případě, že se sami stanou terčem útoku nebo zločinu. Nejsou si jistí, zda policie není v kontaktu s imigračními úřady. Celkově se postoj k policejním složkám razantně proměnil, lidé je vnímají jako nástroj, který prosazuje antiimigrační politiku,“ shrnuje nové trendy Leah Muse-Orlinoffová, která je přesvědčená o tom, že současná situace je neudržitelná.


Imigranty potřebujeme!

"Reforma celého imigračního systému je nezbytná. Zákony se musí změnit tak, aby otevřely 11 milionům lidí, kteří tu žijí nelegálně, cestu k americkému občanství, aby umožnily rodinám přistěhovalců žít pohromadě, reformovaly vízový systém. Na jeho základě mají držitelé zelené karty například už dnes právo na to, aby za nimi přijel jejich manžel či manželka. Proces ale může trvat i 10 až 15 let! To všechno se musí změnit. Je nespravedlivé a nelidské rozdělovat na roky rodiny lidí, kteří tu žijí legálně, v souladu se zákony a přispívají k růstu naší ekonomiky."

Hispánci v USA demonstrují za svá práva

Socioložka je zároveň přesvědčená, že mnohé často používané argumenty proti imigraci a reformě neobstojí. Varování, že Spojené státy nejsou nafukovací a vstřícnost vůči imigrantům ubírá pracovní možnosti Američanům, kteří se doteď otřepávají z důsledků ekonomické krize a úbytku pracovních míst, se podle ní nezakládají na realitě.

"Lidé sem chtějí přicházet v první řadě legálně, a právě proto musí být reforma komplexní a musí zahrnovat i vízový systém, tak aby sem lidé mohli přijíždět na krátkodobé pobyty a zase se vracet domů. Naše data také ukazují, že sem migranti přicházejí ve chvíli, kdy vědí, že tu pro ně je práce anebo protože tu mají zajištěné rodinné příslušníky. Dosud se poptávka po pracovní síle se ve Spojených státech protínala s přílivem pracovníků ze zahraničí, a není důvod čekat, že by se to změnilo. Zdaleka tu přitom nemluvíme jen o odvětvích, která vyžadují nekvalifikovanou pracovní sílu. Cizinci jsou obrovským přínosem i v oborech, které vyžadují úzkou specializaci, ve veřejném školství nebo technických profesích," podotýká Leah Muse-Orlinoffová z Kalifornské univerzity. Její slova připomínají varování mnoha ekonomů. Podle nich by bez pracovní síly ze zahraničí mohla v některých amerických státech kleknout celá odvětví - například zemědělství či služby.

Pozitivním přínosem imigrace pro hospodářství argumentoval ve prospěch přijetí reformy v čerstvém projevu o stavu unie i prezident Barack Obama. Legalizace statusu miliónů lidí může podle něj prospět malému byznysu, který je pro americkou ekonomiku klíčový a - v případě že prosperuje - může motivovat investory, aby coby výhodné místo pro podnikání viděli právě Spojené státy a přinášeli s sebou další kapitál.

Celá věc má ještě další důležitý rozměr, který sice prezident Obama nezmínil, ale jak jeho Demokratická strana, tak i republikáni ho mají dobře na paměti. Ve Spojených státech přibývá voličů latinskoamerického původu, měnící se demografie přitom překresluje i politickou mapu Spojených států. Riskovat odcizení a hněv hispánské komunity odsouváním reformy, která může usnadnit život miliónům jejích příslušníků a potenciálních voličů, by se ani jedné straně nemuselo vyplatit. V tuhle chvíli těží z přízně voličů latinskoamerického původu především demokraté. Byť mnozí hispánští Američané neskrývají zklamání z Baracka Obamy, během jehož vlády americké úřady deportují ze země rekordní množství lidí. Ještě podstatněji by se debata o imigrační reformě mohla podepsat na dalším výsledku Republikánské strany. Ta si podle komentátorů "válkou s demografií" a tvrdým přístupem k imigraci může přivodit marginalizaci a trvalou porážku. Do průběžného skóre přitom američtí voliči budou moct promluvit už záhy, na podzim se odehrají klíčové kongresové volby.

autor: lek
Spustit audio