Petr Hartman: Koalice a lustrace, které už prý nikoho nezajímají

Například v souvislosti s Andrejem Babišem je zdůrazňováno, že jeho problémy s komunistickou státní bezpečností byly všeobecně známy a přesto Babišovo hnutí ANO podpořilo ve sněmovních volbách přes 927 tisíc voličů. Má to být dostatečně silný mandát k tomu, aby Andrej Babiš mohl být navzdory nemožnosti předložit negativní lustrační osvědčení ministrem financí.

Tuto argumentaci oslabuje jeden dodatek. Andrej Babiš se u soudu brání tím, že s STB nespolupracoval vědomě. Pokud by se ukázalo, že tomu tak nebylo, potom by byla veřejnost klamána. V obecné rovině to může být jeden z důvodů, proč by tzv. lustrační zákon rušen být neměl. Odrazuje lidi s nevyjasněnou minulostí od působení ve státní správě, kde je vyžadováno negativní lustrační osvědčení. Tím, že problematickou část svého života tají, by mohli být i v současné době vydíratelní. Právě Babišův příklad ukazuje, že je to téma stále citlivé. Pokud by to skutečně nikoho nezajímalo, potom by Andrej Babiš nemusel ztrácet čas soudním sporem.

V neposlední řadě se tzv. lustrační zákon zaměřuje především na státní správu. Do ní jsou úředníci vybíráni, nekonají se kvůli tomu volby. Proto by měli splňovat určitá kritéria, včetně morálních. Více než dvacet let k nim na některých vysokých postech patří negativní lustrační osvědčení. Uchazeč o toto místo se musel zároveň narodit před prvním prosincem 1971. Je-li mladší, zmiňovaný dokument dodat nemusí. Pochopitelně pozitivní lustrační osvědčení nerozlišuje míru spolupráce. Může proto dopadat i na jedince, kteří se ničím závažným neprovinili, byť byli evidováni. Přesto Česká republika nezažila vlnu protestů a soudních procesů, ve kterých by se lidé domáhali nápravy.

Zároveň se zapomíná na to, že se lustrace má týkat také například příslušníků Lidových milicí, nebo komunistických funkcionářů, či studentů některých vysokých škol v tehdejším Sovětském svazu. Je sporné, zda jsou žadatelé o lustrace dostatečně prověřováni i v těchto souvislostech a zda vůbec existují hodnověrné archivy. To může relativizovat smysl lustračních osvědčení.

Přesto se o tom nevede intenzivní veřejná a už vůbec ne politická diskuse. Když se k tomu přidá datum prosinec 1971, je zřejmé, že tento zákon za pár let přirozeně ztratí smysl. Je proto absurdní, aby se kvůli tomu rozpadla vládní koalice, nebo aby vydala zbytečně moc času a energie na jeho řešení.

Kdyby lidovci neměli pocit, že část poslanců za ČSSD a hnutí ANO může pomoci k prosazení návrhu na zrušení tzv. lustračního zákona, s dramatickým prohlášením o odchodu z vlády by asi nevystoupili. Rozhodnutí dvou nejsilnějších klubů ve sněmovně, ponechat hlasování o tomto problém na libovolném zvážení každého jejich člena, jen zvýšilo nervozitu v koaličních řadách a z dopředu zdánlivě neprosaditelného návrhu KSČM udělalo reálný problém.