Texty a básně plné barev a květů shromáždil Jaromír Zemina do Knížky zimního času

7. únor 2014

Vyznáním zimě, ročnímu období, které uzavírá a láme od sebe roky, je určena Knížka zimního času Jaromíra Zeminy.

Jak si ji máme představit, napoví autor v textu (cituji): U nás v Čechách/ tahle všechno zklidňující roční doba,/ tak laskavá k dětem,/ je ženského/ rodu:/ paní – anebo spíš stará panna? – Zima.

Pokud někoho napadne, kolik zim tuhle Knížku naplnilo, upřesnění podá autor hned na začátku. Dozvíme se, že zde jsou shromážděny texty různého obsahu a formy, přičemž nejstarší vznikl před dvaatřiceti lety a nejmladší před jedním rokem.

Která je ona časově nejzazší či nejčerstvější, to už nezjistíme, protože konkrétní datace uvedeny nejsou. Ale možná tím lépe, když se nemusíme soustředit na vývoj poetiky či názoru, a namísto toho vnímáme krystalizaci pozitivního vztahu k zimnímu času. Koneckonců, tak je dílo přece zamýšleno – jako óda obdivu a reflexe inspirace, která podobně jako z bílého čistého papíru pisateli vstupuje do myšlenek ze země pokryté mraky a z krajiny v jedné šedi.

Že námět Zeminových textů je silně ovlivněn výtvarným viděním je nasnadě a zřejmé po několika stránkách. Zimní čas je tedy výrazně podobenstvím stránky, na kterou je možné kreslit, nebo psát. A slovo i obraz jako by byly také v součinnosti, protože rozhodující je dojem a jeho formulace – „slunce stříbří mlhu", „podzim vije z šípků korunu pro trpitele", „západ ovládla rumělka"… Ostatně právě bílá barva jako společnice a protiklad černé, jako znamení světla prozařujícího prvotní temnotu je zdůrazněna (cituji): „bílá je nejen barva čistoty, ale i samoty a soustředěni, barva mnišských cel. A barva světla, ducha a tvorby. A žáru. A zimy. Ale žár a zima také usmrcují. I barvou smrti je běloba."

Pokud bychom chtěli nějak rozlišovat stupně, po kterých Jaromír Zemina kráčí oblíbeným ročním obdobím, Knížka zimního času je v tomto ohledu snadno srozumitelná: autor podléhá plynutí a prochází se krajinou i městem od brzkého podzimu, přes vánoční čas k jaru, k počátku dubna, zasypanému už tak trochu nepřípadným sněhem. Do takto připraveného podkladu zanáší pisatel jednotlivé ozvuky, momentální dojmy i vzpomínky, zážitky z výstav i předvánočního trhu, děje dávno transformované do abstraktní podoby, do verše, který jen poukazuje, bez ambice precizního záznamu. Vedle už zmíněného barevného vnímání vrstev času se Jaromír Zemina také pokouší dotýkat věcí v různé síle. Samozřejmě ví, že zvolil-li natolik křehkou podstatu, jako je mlha, jinovatka a sníh, je třeba být spíš věcem na dohmat, než je pevně třímat. Přesto však Zemina dokáže přesně a věrohodně popsat i vjem haptický, v básni nazvané: Jak utrhnout jablko můžeme opravdu zakusit pocit onoho doteku v konečcích prstů.

Knížka zimního času je zápisníkem, deníkem, anebo básnickým skicářem, do slov vetknutým albem obrazů. Nakonec se autor postaral také o výtvarný doprovod – kniha je vybavena černo-bílými fotografiemi se strukturami vytvořenými hranicí barev, sněhu, půdy, staveb. Pokud bychom zároveň chtěli vymezit, čím Knížka zimního času není, pak jistě ne jásavou sentimentální osobní zpovědí. Básník upozorňuje, trpělivě předkládá to, co lze snadno přehlédnout. Nehodlá se své náklonnosti vyvozovat nějaké psychologické závěry. (cituji): Proto i já mlčím, jen se dívám,/ sypu zob a sklízím krásu. Jaromír Zemina ví, že vnímat zdejší svět je zkrátka obohacující, a tak nás k tomu prostě vybízí.

Spustit audio