Holubi mají v hlavě navigaci, uletí stovky kilometrů a vrátí se neomylně domů

„Ve vesničce, odkud pocházím, má holuby celá obec, i moji rodiče je chovali. Takže když jsem se pak přestěhoval do Luk nad Jihlavou, začal jsem je taky chovat,“ říká Antonín Bradáč.

Nejdříve se pustil do chovu poštovních holubů. Trénují se téměř od narození, nejdříve na kratší vzdálenosti, které se postupně prodlužují. „Poslouchají na zahvízdání. Aby se vrátili co nejrychleji, musí mít motivaci a důvod. Samec se seznámí s holubicí, od které se pak oddělí, takže má potom chuť se vrátit. Podobně holubice s mláďaty, to se také využívá,“ vysvětluje úspěšný chovatel.

Navigace? Stesk po domově?

Jak je možné, že se holubi dokážou vrátit po trase dlouhé stovky kilometrů zpátky domů, to zatím přesně netuší ani odborníci. Záhadou to zůstává i pro Antonína Bradáče. „Na internetu se objevil článek, jak v Itálii vypustili holubi z lodi. Než se pošťáci vrátili, loď odplula na jiné místo. Ptáci i tak na ní trefili. Bratr mého známého dělal za první světové války kočího. A zase, holubi se vypustili, vojáci se přemístili a stejně se holubové zase k nim vrátili.“

Mají tito ptáci v hlavě „navigaci“? Nebo funguje tzv. šestý smysl? „Touha po domově, něco tam opravdu musí být,“ přemýšlí loucký chovatel.

Antonín Bradáč má v současné době šestnáct užitkových holubů plemene texan. Chová je ve voliéře, na volno je vypouští opatrně, bojí se hladových dravců. Má je rád, rozezná je mezi sebou, ale jména jim nedává. „Poštovním holubům se jména dávají. A jejich chovatelé je poznají neomylně, i když jich mají třeba sto,“ říká Bradáč.