My a oni
Je velmi snadné být ve jménu pravé víry krutý, ve jménu Božího království někoho zabít. Blaise Pascal říká, že „člověk nikdy nekoná zlo tak dokonale a s nasazením, jak když jej koná z náboženského přesvědčení.“ [1]
A C.S.Lewis říká v podobném duchu hořkou pravdu – „pokud se křesťanství nezdaří učinit člověka mnohem lepším, učiní jej mnohem horším.[2] Z negace se ovšem nedá dlouhodobě žít a je to cesta právě do těch pekel, před kterými člověk původně prchal. Negace a protesty jsou snad omluvitelné v období dospívání, ovšem jako celoživotní program se z nich žít nedá.
My a oni, naši a nepřátelé, zlí a dobří, synové světla a synové tmy. Pýcha lidí, kteří se snaží nastolit Poslední soud na konci časů již dnes, uprostřed časů.[3]
Bible taková není. Nikdo není ani úplně černý, ani zcela bílý. V Bibli mají hrdinové své chyby a zbabělci své ctnosti. Těhotná Hagar se posmívá neplodné Sáře, Sára šikanuje Hagar, Abrahám k tomu mlčí a když je pak dohnán k činu, vyžene Hagar i se synem Izmaelem, o němž Bible explicite zmiňuje, že jej Abrahám miluje, Jákob podvede Ezaua, Lában podvede Jákoba, Jákob po čase Lábana, Mojžíš nedůvěřuje Bohu a nevstoupí do zaslíbené země. Král David svede Batšebu, manželku Chetity Uriášovy. Uriáše David nechá zabít mečem a s Batšebou se dopustí cizoložství.
Občas o tom přemýšlím – vzali by králi Davidovi text v nějakém z pravověrných katolických nakladatelství? Otiskli by v jiných, dozajista katolických časopisech texty svatému Petrovi, který jednou uprostřed moře zmateně vystoupil z lodi a začal se topit, byl natolik nesebezvladatelný rváč, že v bojůvce komusi usekl ucho, zapřel svého Mistra a pak ještě ke všemu dával židokřesťanům přednost před pohanokřesťany tak ostentativně, že jej svatý Pavel musel přede všemi napomenout?
Jak je to jednoduché, sedět v křesle a z pohodlí domova rozdělovat svět na dvě strany, na dvě barvy, na nás pravověrné a na ty ostatní, jak je jednoduché zasednout na trůn Boží a ukazovat prstem doprava a doleva. Vtip je v tom, že toto je opravdu práce Boží, či spíše konečné rozhodnutí každého z nás, a jednou to tak bude, ale teď, zde na zemi, máme každý v sobě koukol i pšenici, zlo i dobro, každý z nás jsme trochu Abrahámem, Jákobem i Mojžíšem, Petrem i Jidášem, každý jsme králem Davidem se vším, co k tomu patří, každý máme v sobě nejen martnotratného, nýbrž především i staršího syna. Pokušením všech tyranů a hrůzovládců bylo ty zlé vykořenit, vyplet z povrchu země, a to jak v církvi svaté, tak i ve společnosti.
Ježíš chtěl až do žní nechat růst spolu koukol s pšenicí, neboť obé roste v srdci jediného člověka, neboť nejsme nikdy my a ti druzí. Každý, kdo chce vytrhat koukol už zde na zemi, zplodí poušť.
Ďábel je ten, který rozděluje, a řecké sloveso diaballein skutečně znamená rozdělovat. Proto se ďábel maluje se dvěma rohy, který míří každý jinam, proto jedna noha a jedno kopyto, pryč od sebe. Pravdu má ten hořký výrok, že svět lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí. Ta první myslí, že svět lze rozdělit na dvě velké skupiny lidí. Ta druhá myslí, že ne.
[1] Sacks, J., (2011) The Great Partnership. God, Science and the Search for Meaning. Hodder & Stoughton, London. p. 249
[2] C.S.Lewis, letter to Bede Griffiths, 20. December 1961
[3] Sacks, J., (2011) The Great Partnership. God, Science and the Search for Meaning. Hodder & Stoughton, London. p. 257
