Němci a Divoký západ
Severoameričtí Indiáni mají za sebou dlouhé a smutné dějiny, počínaje 16. stoletím, kdy do jejich země připluli bílí Evropané. Jejich předkové zažili bídu, ponížení a vyhánění z původních sídel. Pokusy odčinit toto špatné zacházení se datují až do nepříliš dávné doby. Američané, Kanaďané a do určité míry i Britové znají tuto neblahou historii docela dobře.
Někteří čtenáři londýnského kulturního měsíčníku Art Newspaper jsou možná překvapeni, když se dočítají, že o americké Indiány se v kontinentální Evropě už dlouho a do hloubky zajímají také Němci. Mezi nimi je i úspěšný a oblíbený spisovatel, jehož literární díla byla přeložena do 33 jazyků a po celém světě bylo prodáno asi 200 milionů jejich výtisků kromě dalšího sta milionů prodaných v samotném Německu. Ve Velké Británii a Spojených státech je tento autor přesto skoro neznámý.
Karl May, původem z Drážďan, žil mezi lety 1842 a 1912 a napsal více než třicet románů. Nejoblíbenějším hrdinou jeho příběhů je německý inženýr Old Shatterhand, který se spřátelil s Indiánem z apačského kmene Meskalerů Vinnetouem a zdomácněl na americkém Divokém západě. Mayova sbírka indiánských artefaktů, ale i jeho knihy a rukopisy jsou k vidění na drážďanském předměstí Radebeulu v jeho někdejší vile Shatterhand.
A tak je na místě, že do Drážďan putovala nynější výstava ze sbírek Vatikánských muzeí, kde je 27 terakotových reliéfů, sochy, poprsí a skici původních Američanů, které v 19. století shromáždil jiný drážďanský rodák Ferdinand Pettrich, jenž se na rozdíl od Karla Maye opravdu vypravil do Spojených států, aby se blíže seznámil s Indiány, které pak portrétoval.
Pettrich studoval na drážďanské Akademii výtvarných umění a v Římě byl jeho učitelem významný dánský sochař Bertel Thorvaldsen. Roku 1835 se vypravil do Washingtonu, kde se setkal s mnoha Indiány, kteří tam vyjednávali o dalších desítkách územních ústupků, které je připravili o jejich rodnou zemi a zahnaly je dále na západ.
Roku 1843 se stal Pettrich ve Washingtonu terčem nejasně motivovaného vražedného útoku, byl vážně zraněn a na radu lékaře se i s manželkou a třemi syny přestěhoval do vlídnější Brazílie, kde byl jmenován dvorním umělcem ve službách druhého a posledního císaře Pedra II. V Riu de Janeiro vybudoval Indiánské muzeum terakot, ale stal se také obětí dvorních intrik a dalšího atentátu. Naštěstí ho přežil, opustil Brazílii a vydal se do Říma, kde zůstal až své smrti v roce 1872, aniž se dočkal významnějšího uznání nebo jmění.
Krátce po příjezdu do Itálie předal Ferdinand Pettrich svou americkou sbírku papeži Piovi IX. a dostal za ni roční rentu. Jeho indiánské muzeum bylo pak dvacet let uchováno v Lateránském paláci, kde bylo zpřístupněno veřejnosti jenom jednou v rámci Misionářské výstavy, kterou roku 1925 uspořádal papež Pius XI. Když skončila, byla Pettrichova kolekce ukryta ve vatikánském Misionářsko-etnologickém muzeu, kde leží dodnes.
Drážďanské Albertinum chtělo uctít památku zapomenutého syna Saska výstavou, na níž je až na šest exponátů celé jeho Indiánské muzeum. Významným motivem Pettrichovy tvorby byl hluboký soucit s pokořenými Indiány, kteří se v Severní Americe stali obětí přívalu bílých přistěhovalců. Svým nešťastným hrdinům dával idealizovanou podobu inspirovanou neoklasickým stylem jeho učitele Bertela Thorvaldsena.
Evropané si v 19. století představovali severoamerické Indiány většinou jako primitivní a nebezpečné divochy, ale v podání sochaře Ferdinanda Pettricha to byli ušlechtilí lidé s vyhraněným citem pro čest a důstojnost. V Drážďanech je ukázkou tohoto pojetí skica Umírajícího Tecumseha. Byl to náčelník kmene Šavanů, který se v čele unie indiánských kmenů postavil na úspěšný odpor bílým osadníkům pronikajícím na západ.
Mramorová verze Umírajícího Tecumseha byla roku 1856 vytesána pro římský Kapitol a nyní je ve washingtonském Smithsonově muzeu amerického umění. Pettrichovým vzorem byla helénistická plastika Umírající Gal ze třetího století po Kristu a také jeho reliéfy s loveckými a bitevními výjevy inspirovala sochařská výzdoba helénistických náhrobků.
Výstavu v drážďanském Albertinu doplňují indiánské exponáty z korálků a peří, dřevěné masky, obřadní dýmky a řada obrazů a kreseb. Doprovodné texty a mapy dokumentují nezadržitelnou tragédii dobývání indiánského území na západ od řeky Mississippi. V poslední výstavní síni jsou dobové fotografie indiánských vůdců a členů jejich kmenů.
Srdceryvným protikladem Pettrichova poprsí hrdého a důstojného náčelníka kmene Lišek ze společenství Sóků Keokuka je daguerrotypie z roku 1847, která jej zobrazuje v pokročilém věku. Vidíme na ní zamračeného, ale stále vznešeného muže, v jehož očích se zračí smutek a vědomí porážky.
Ferdinand Pettrich nepatří k velikánům umění a jeho dílo je spíše kuriozita, ale vypovídá o hlubokém zájmu německého sochaře o zanikající kulturu velice vzdálenou tradicím jeho rodné země. Tím spíše patří dík pořadatelkám výstavy, které připomněly jeho život a dílo. On sám říkával, že vždycky stojí za to rozšířit vlastní obzor a chápání. Expozice Tecumseh, Keokuk a Černý Jestřáb – podobizny původních Američanů z doby smluv a stěhování je v drážďanském Albertinu otevřena do 2. března.
Zpracováno ze zahraničního tisku.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
