Ondřej Konrád: Woody Allen aneb Lepkavost až za hrob?

15. únor 2014

Od počátku měsíce se prakticky v celém světě diskutuje o Woodym Allenovi, filmovém režisérovi, herci, scénáristovi i spisovateli. Ale ani ne tak skrze oskarové nominace jeho posledního brilantního snímku Jasmíniny slzy, jako o případu zhruba dvacet let starém a nyní znovu rozvířeném.

Neboť bezprostředně po vyhlášení oněch nominací Allenova někdejší adoptivní dcera Dylan Farrowová vyzvala kulturní veřejnost, aby se zamyslela nad tím, že se prestižních poct dostává muži, který ji coby holčičku sexuálně zneužil. Přičemž už předtím Dylanina rovněž adoptivní matka a bývalá Allenova družka, herečka Mia Farrowová, pozapomenutou kauzu oprášila v časopisu Vanity Fair.

Připomínám, že právě Mia, kterou Allen opustil pro lásku k devatenáctileté Soon-Yi, již Farrowová také adoptovala (ale Woody nikoli a dodnes s ní podle všeho šťastně žije), v roce 1992 režiséra z deliktu obvinila. Což bylo vážné. Ale vyšetřování nic neprokázalo, důkazy chyběly.

Allen vinu zcela popíral a dával najevo, že jde o pomstychtivý výmysl zhrzené partnerky. Teď za sebe promluvila údajně postižená mladá žena. A popisuje akt i s detaily, jak je má prý v paměti. Což je zřetelný posun. Třebaže Dylan může být stále pod vlivem matčiny neuhasitelné nenávisti. Trestní oznámení také prozatím učiněno nebylo a příslušné úřady bez něj promlčenou kauzu neotevřou. Veřejnost se k ní ovšem vyjadřuje. A to i tuzemská.

Těm, kdo milují Allenovy filmy a chovají k jejich tvůrci a často i hlavnímu protagonistovi vřelé sympatie, se Mie a Dylan věřit nechce. Jiní jsou na pochybách. A říkají – jako to třeba padlo v debatě magazínu Respekt – že pokud by se Dylanino tvrzení u případného soudu potvrdilo, nebudou schopni se už na Allenovy snímky dívat.

To sice lze pochopit. Ale také si představit, že k soudu nedojde, protože dokazování je opět bez naděje na úspěch. Tedy pokud by se k zneužití Allen sám nedoznal. To čekat nelze.

Debata je tedy planá a ve druhém plánu se vede spíš o tom, do jaké míry lze oddělovat tvůrce od díla. Což je téma prastaré a zřejmě nerozřešitelné. Vždyť o řadě umělců minulosti máme minimum informací, někdy vůbec žádné, jako v případě Homéra. A změnil by se náš pohled na řekněme některého z antických sochařů, kdybychom se dozvěděli, že měl na svědomí třeba i drastické činy? Žádala by pak společnost jeho vyřazení z galerií? A staly by se skulptury v našich očích náhle odpudivé?

Kdysi dávno jsme s přáteli vedli rozhovory o renesančním šlechtici a autorovi řady líbezných madrigalů jménem Gesualdo da Venosa, který s pomocí služebníků zabil v posteli nevěrnou manželku i jejího milence a mrtvoly nechal ležet pohozené před neapolským palácem. To je dost silné kafe, ne?

Podezřelý byl i z dalších krvavých činů. K stáru ho pak pronásledovaly výčitky svědomí, zřejmě přišel o rozum a stal námětem řady literárních děl, mimo jiné i z pera Torquata Tassa. Ale z Gesualdových vokálních kompozic, ať děláme, co děláme, nic zavrženíhodného slyšet není. Ba naopak, lidé je poslouchají i po čtyřech stoletích okouzleně. Co s tím?

Bůh chraň, pokud se Allen zachoval pedofilně, těžko bychom mu to odpustili. Ale pouhé nařčení, za nímž může být přece pouhá zášť až za hrob, neznamená vůbec nic. A vyhlíží absurdně, jestli se na tak vratkém podkladě hledají v Allenových filmech stopy humorem zakrývaného mizerného charakteru.

Asi každý se setkal s tím, jaké nenapravitelné škody napáchá lepkavé podezření, tak lehce vyslovitelné a přitom nedoložitelné. Čím to, že se tím přesto necháváme znovu a znovu svádět?

Spustit audio