Vaříme s Trilokem Gurtu
Tématem pondělní Čajovny bude hudba Indie - což není náhodná volba. Důvodem je zcela aktuální událost. Do Prahy se chystá jeden z největších žijících indických bubeníků Trilok Gurtu, který vystoupí v pondělí 24. února v pražském Paláci Akropolis.
Poslouchejte Čajovnu v pondělí 17. února, v níž uslyšíte poslední projekt Triloka Gurtu Spellbound, věnovaný velikánům jazzové trubky, a jako bonus další zajímavou hudbu z indického subkontinentu.
Trilok Gurtu se narodil ve vysoce muzikální rodině v Bombaji, jeho dědeček byl sitarový virtuoz a matka klasická zpěvačka. Hrál s průkopnickou skupinou Oregon, Johnem McLaughlinem, Janem Garbarkem i Joe Zawinulem, natočil a podílel se na více než dvou stovkách alb.
Když jako mladík přijel z Indie na západ, měl dvě možnosti: držet se indických perkusí, tedy bubínků tabla, anebo je vyměnit za bicí soupravu. Namísto volby mezi protiklady zvolil syntézu. Na rozdíl od západních bubeníků Gurtu nesedí u bicí soupravy na židli, ale - jak je zvykem ve východních zemích - na zemi. Sortiment bubnů rozšířil o perkuse z Indie, a údery na bicí obohacuje o ostře sekané výkřiky konnakol, které indičtí hráči používají jako slovní vyjádření rytmické struktury. Velký vliv na něj měl americký jazzový trumpetista Don Cherry. Gurtu se s ním setkal v 70. letech - a Cherryho vliv se otiskl i do alba a projektu Spellbound, s nímž Gurtu přijíždí do Prahy. Jeho ohniskem nejsou perkuse, ale trubka. Gurtu album pojal jako průřez tvorbou velikých jazzových trumpetistů - včetně Milese Davise, Dizzy Gillespieho a samozřejmě i Dona Cherryho.
Pokud vás zajímá, jak vidí Trilok Gurtu souvislosti mezi indickou hudbou a kuchyní, čtěte dál, jako bonus přidáváme archivní rozhovor Petra Dorůžky.
Řada Evropanů má pocit, že jejich život postrádá duchovní náplň, kterou pak hledají v indické hudbě a filozofii. Jak to vidíte vy? Na to vám přece nemůžu odpovědět - působilo by to jednostranně. Ale proč vlastně lidé hudbu hrají? Bach, Mozart, Beethoven, Coltrane - všichni k tomu měli asi stejný důvod, jako kterýkoli hudebník v Indii. I když já spíš najdu vztah ke Coltraneovi než k Beethovenovi.
Když jste jako kluk v Bombaji poslouchal Beatles a Jimiho Hendrixe, nekritizovali vás, že byste se měl radši držet indické hudby? Kritizovali mě až později za to, že jsem začal hrát na jazzovou bicí soupravu, řada Indů ji považuje za něco cizího. Dnes ji už ale používá spousta indických bubeníků.
Nezkoušel jste také perkuse v symfonickém orchestru? Jednou mě o to požádali, ale byla to strašně špatná skladba. Musel jsem všechno číst z not a vůbec jsem nemohl improvizovat a hrát tak, jak jsem zvyklý.
Často jste hrával s Johnem McLaughlinem, stejně jako další indický hráč na perkuse, Zakir Hussain. V čem vidíte rozdíl mezi vámi dvěma? Zakir Hussain je víc zaměřený na indickou klasickou hudbu, já mám blíž k jazzu.
Věříte, že je nějaká paralela mezi indickou hudbou a kuchyní? Jak hudba, tak i jídlo může být funky. Třeba italská kuchyně je podobně funky jako hudba z jižní Indie. Ale některá hudba je studená jak psí čumák.
Dnes večer, až skončíme tento telefonní rozhovor, máte koncert? Ne. Dnes cvičím na bubny a cvičím vaření.
Jihoindické nebo severoindické? Jazzové vaření. Improvizaci.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.