Miloš Rejchrt: Poučení dobré révy

Co se může pokazit, pokazí se. Prorok a jeho ústy sám Hospodin si stěžuje, že se pokazila vinná réva. Sazenice zaručeně byly kvalitní, slibovaly hojnou úrodu, ale nepovedlo se. Réva zplaněla, odcizila se záměru pěstitele. Její degeneraci nezpůsobil zásah nějakého škůdce; réva se pokazila takříkajíc z vlastních zdrojů, z vlastních pohnutek.

Vinná réva je v proroctví Jeremiášově obrazem vyvoleného lidu a v něčem možná lidských kolektivů vůbec. Zplanění začalo, když si judský lid řekl „už nechci sloužit“ – nikomu, ani Bohu ne. Tomu rozumíme: být co nejsvobodnější, nikomu neotročit ani nepoklonkovat, po tom toužíme my lidé jako jednotlivci i jako národy. Chceme si vládnout sami. Jenže vládnout sobě, to se musí umět a je to náročné.

Znamená to také krotit své vlastní sklony ke špatnostem a pěstovat ctnosti. K takové pěstební činnosti je třeba nějaký manuál, například Desatero přikázání. Však každý vinař, ba i jen zahrádkář, moc dobře ví, že když se vzdá všech regulací a intervencí a nechá rostlinám absolutní svobodu růstu, tak to vyšlechtěné, co zasadil, zplaní, a zanedlouho bude mít na vinici či na zahrádce jen kopřivy, lebedu a bolševník.

Logo|foto:Český rozhlas

Aby něco ušlechtilého vyrostlo a vydalo plody, to dá hodně práce, té práce drobné, o níž mluvil Masaryk, práce na sobě, v rodině, ve školách, v církvích, spolcích, všude kde člověk potkává člověka a kultivuje sebe i druhé. Prostě je v nás lidech, jako v té biblické révě, sklon pokazit, co se pokazit dá, zvrhnout se, zplanět. Ale je nám také dána schopnost trpělivě pěstovat to dobré a ušlechtilé, co jsme převzali. A když vydržíme, možná se i dočkáme sklizně a bude co slavit.