Český rozhlas Olomouc připomene výročí sebeupálení Jana Zajíce

Společně s jinými držel na Václavském náměstí protestní hladovku, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Asi po měsíci v něm dozrálo rozhodnutí následovat svým činem Jana Palacha. V den výročí komunistického puče, 25. února 1969 se vypravil se spolužáky do Prahy.

Přibližně o půl druhé odpoledne se v průjezdu domu č. p. 39 v horní části Václavského náměstí namazal pastou na parkety a benzínovým čističem a zapálil. Už se mu ale nepodařilo vyběhnout na náměstí; po několika krocích upadnul na zem a zemřel. Státní bezpečnost zabránila jeho pohřbu v Praze. Tělo Jana Zajíce bylo převezeno do rodného Vítkova, kde byl 2. března 1969 pohřben.

Unikátní svědectví o životě Jana Zajíce natočila roku 1999 s jeho otcem Jaroslavem redaktorka Českého rozhlasu Olomouc Jana Zemková. Verše Jana Zajíce přednesl Jaroslav Krejčí. Dramaturgie a režie se ujal Jan Sulovský. Pořad Pochodeň č. 2 jsme mimořádně uvedli v neděli 23. února.

Maminko, tatínku, bratře, sestřičko!
Až budete číst tento dopis, budu už mrtev nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mne. Želbohu, nejsme na světě jenom sami. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím. Svým činem ho snad zajistím lepší. Znám cenu života a vím, že je to to nejdražší. Ale já hodně chci pro vás, pro všechny, a proto musím hodně platit. Po mém činu nepodléhejte malomyslnosti, ať se Jacek učí víc a Martička taky. Nesmíte se nikdy smířit s nespravedlností, ať je jakákoliv. Moje smrt vás k tomu zavazuje. Je mi líto, že už nikdy neuvidím vás ani to, co jsem měl tak rád. Odpusťte, že jsem se s vámi tolik hádal. Nenechejte ze mě udělat blázna.
Pozdravujte kluky, řeku a les.

Z dopisu Jana Zajíce na rozloučenou

Rozmarné odpoledne.
Kolem vezou víc než Promethea.
Oči jsou prolomená hráz.
Pláču - v dešti - na chodníku.
Pro všechno.
Pro těch jednadvacet let,
Pro Člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět,
pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Chce se mi zařvat - teď, hned:
"Pryč s nimi! Ať žije nový svět!"
To ticho řve za mne.
Praha teď skutečně dotýká se hvězd.
Svou bolestí, co zatíná ruku v pěst.
Ticho rve uši.
Všichni vědí a mlčí.
Ústa jim zacpal strach ze života a smrti.
Je leden roku 69,
I láska bolí -
Proto pláču.

x x x

Slyším vaši zbabělost
Křičí na polích
Řve ve městech
Skuhrá na rozcestích
Jektá strachem ze smrti
A necítí, že smrt upozorňuje a vábí
Bije z věží kostelů
Umíráček národu a zemi
Ve jménu života vašeho
Hořím

Jan

Z posledních veršů Jana Zajíce